Srovnání metodik českých nemocnic: zaměřeno na přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace

Článek se zabývá srovnáním interních metodických pokynů několika českých nemocnic s platnou legislativou. Hlavním cílem tohoto srovnání je zjistit zda metodiky obsahují veškeré podstatné údaje, které se týkají zdravotnické dokumentace a přístupu k údajům, které obsahují.

1.1 Srovnání metodik s platnou legislativou

Problematika přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace je poměrně obsáhlá. Kromě ustanovení, která vyplývají přímo z legislativy1, neexistují žádné oficiální metodické pokyny, které by v případě potřeby mohly zdravotnickým pracovníkům pomoci se v problematice lépe zorientovat. Právo přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace náleží poměrně velké skupině osob, a v souvislosti s přístupem k těmto informacím může vzniknout také celá škála různých situací. Zákon (zákon č.372/2011 Sb., o zdravotních službách – dále také „ZZS“) stanovuje určitá pravidla, kterými by se zdravotničtí pracovníci měli řídit, ale již není uzpůsoben tomu, aby pomohl v reálných situacích. Pro zdravotnické pracovníky, kteří se neorientují v právní terminologii, tak může být poměrně komplikované zjistit, jak v které situaci na žádost o přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace reagovat. Tento problém by mohla pomoci vyřešit oficiálně vydaná metodika, která by zjednodušenou a jasnou formou popsala možné situace a způsoby jejich řešení, nebo specifikovala určité kroky postupu při obdržení žádosti. Vydání této metodiky spadá do kompetencí Ministerstva zdravotnictví, avšak doposud vydána nebyla. V situacích, kdy zdravotnický pracovník neví, jak správně postupovat či jak vykládat legislativní ustanovení, se může obrátit o pomoc buď přímo na Ministerstvo zdravotnictví nebo případně na odborovou organizaci (v případě lékařů je to Česká lékařská komora).

Protože oficiální jednotná metodika neexistuje, přistupují zdravotnická zařízení k vytvoření vlastních interních metodik se záměrem zjednodušit svým zaměstnancům orientaci v této problematice, případně stanovit postup při žádosti o přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace. Tyto metodiky by měly vycházet z platné legislativy, a mít tudíž téměř shodný obsah. Výzkum, který by pomocí komparativní analýzy porovnal tyto jednotlivé metodiky se zákonem, by byl zcela jistě přínosným, avšak z důvodu neochoty respondentů nebylo možné výzkum provést. Proto je zde, uvedeno pouhé srovnání získaných interních metodik.

1.2 Výběr vzorku

S cílem získání interních metodik bylo osloveno celkem 154 nemocnic (z toho 10 fakultních) v rámci celé České republiky. Údaje o nemocnicích byly čerpány z publikace Adresář poskytovatelů zdravotních služeb v České republice: stav k 31. 5. 2013“, která byla vydána Ústavem zdravotnických informací a statistiky České republiky. Zahrnuty byly všechny nemocnice ze sekcí „Fakultní nemocnice“a „Nemocnice“2. Jejich e-mailové adresy byly dohledány z webových stránek jednotlivých nemocnic. Na získané e-mailové adresy byla odeslána žádost o poskytnutí interních metodik za účelem jejich analýzy. Na tento e-mail přišlo celkem 27 odpovědí ze 154 oslovených nemocnic. V 15 případech se jednalo o zamítavé stanovisko (z toho 6 z fakultních nemocnic). Odůvodnění zamítnutí byla různá, nejčastěji se vyskytoval důvod, že tyto metodiky jsou určeny pouze pro interní použití zaměstnanci nemocnice, a proto nejsou poskytovány třetím osobám. Součástí zamítnutí bylo také často ujištění, že interní metodiky má dané zdravotnické zařízení v souladu s platnou legislativou. Ve dvou případech byla poskytnuta informace, že tyto metodiky má dané zdravotnické zařízení v revizi, aktualizované verze nebyly poskytnuty.

Své interní metodiky poskytlo devět nemocnic (žádná z fakultních), z nichž jedna byla od zřizovatele pěti oslovených nemocnic. Bylo tedy získáno celkem devět interních metodik, používaných celkem ve čtrnácti nemocnicích. Po bližším prozkoumání byly dvě metodiky vyřazeny ještě před samotným srovnáním, neboť vycházely z již neplatné legislativy. Zbylých 7 metodik bylo z důvodu anonymizace označeno pořadovým číslem 1 až 7 a následně analyzováno dle vybraných kritérií. K použití citací textu metodik byl dán nemocnicemi souhlas.

Každá z nemocnic přistoupila ke zpracování metodik jiným způsobem. Jednotlivé metodiky se od sebe rozsahově liší, proto bylo pro provedení tohoto srovnání přistoupeno k cílenému zaměření na problematiku přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace (nahlížení, pořizování výpisů nebo kopií). Jako teoretický podklad pro toto srovnání slouží znalosti získané z teoretické části zpracovávané diplomové práce, zejména pak platná legislativa.

 

1.2.1 Základní posouzení metodik

Tabulka 1: Základní popis metodik

Z přehledu v tabulce 1 je zřejmé, že každá z nemocnic přistoupila ke zpracování metodik v různém rozsahu. Od metodik obsahujících veškeré náležitosti týkající se zdravotnické dokumentace jako celku, až po úzce profilované metodiky zaměřené pouze přístup k těmto informacím.

1.3 Sledovaná kritéria

Vzhledem k tomu, že by tyto interní metodiky měly vycházet ze stejného legislativního základu, dala by se od nich očekávat jistá podobnost. Jak je již zmiňováno výše, každá z nemocnic však k jejich tvorbě přistupovala jiným způsobem. S ohledem na tuto různorodost bylo proto důležité stanovit si pro jejich srovnání jasná kritéria. Za nejdůležitější kritérium je možno považovat jejich obsahové složení. Metodiky by měly obsahovat veškeré podstatné údaje, které se týkají problematiky přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace, a které lze ze ZZS nebo vyhlášky odvodit. Jsou to tyto informace:

  • seznam osob, které mají právo přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace: pacient a osoby jím určené; osoby nebo subjekty s právem přístupu bez souhlasu pacienta
  • ověření oprávněnosti žádosti
  • způsoby zpřístupnění informací (nahlížení, výpis, kopie) a specifické informace k těmto způsobům

  • lhůta vyřízení žádosti

  • výše úhrady za pořízení výpisu nebo kopie

  • záznam do zdravotnické dokumentace o přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace

1.3.1 Seznam osob s právem přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace

Je důležité, aby zdravotnický pracovník byl schopen správně určit žadatelovu oprávněnost k přístupu do zdravotnické dokumentace. Jedná se hlavně o případy, kdy o tento přístup nežádá sám pacient. Proto je důležité, aby byl zdravotnický pracovník dostatečně informován o tom, kdo tyto osoby jsou. Podle tohoto kritéria by tedy ve všech metodikách měl být obsažen seznam všech osob, které mají právo přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace.

Tabulka 2: Seznam osob s právem přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace

V tabulce č. 2 je porovnán stav tohoto kritéria v jednotlivých metodikách. V tomto bodě metodiky čerpají ze ZZS, a to buď přímou citací, parafrází, nebo přímým odkazem na tento zákon. Pokud přihlédneme k faktu, že zdravotničtí pracovníci nejsou často zběhlí v legislativní terminologii, může u doslovných citací zákona docházet ke špatné interpretaci či nejasnostem, jaké osoby se vlastně pod daným označením skrývají.

Jako příklad můžeme citovat znění § 65 odst. 2 písm. b) „osoby podílející se na výkonu působnosti příslušného správního orgánu v souvislosti s přezkoumáním lékařského posudku podle jiného právního předpisu,“, z něhož není ihned zcela jasné, kdo vlastně touto osobou je a jakým způsobem se má identifikovat.

1.3.2 Ověření oprávněnosti žádosti

Tabulka 3: Ověření oprávněnosti

Přihlédneme-li k faktu, že údaje, které jsou součástí zdravotnické dokumentace, spadají do kategorie citlivých osobních údajů, je zcela samozřejmé, že musí být zajištěna jejich bezpečnost. Zdravotnický pracovník je sice vázán povinnou mlčenlivostí, ale na druhou stranu si je také vědom, že existují osoby, které mají právo na informace ze zdravotnické dokumentace. Je proto důležité, aby zdravotnický pracovník přistupoval ke každé žádosti o přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace s určitou obezřetností, a důkladně si ověřil totožnost a oprávněnost žadatele o tento přístup. Z tabulky č. 3 je zřejmé, že ve většině metodik je na toto ověření kladen jistý důraz. V textu sice není specifikováno, jakým způsobem si má zdravotnický pracovník ověřit oprávněnost, ale v některých metodikách je zmíněno, že v případě pochybností je možné se obrátit na právní odbor dané nemocnice.

Jako pozitivní a inovativní je hodnocena možnost, která byla v některých metodikách zmíněna, a to je ověření totožnosti při žádosti o informace po telefonu. Jedná se o stanovení určitého PIN nebo hesla, po jehož vyslovení má zdravotnický pracovník udělen souhlas sdělit aktuální informace o zdravotním stavu pacienta po telefonu. Toto je přínosné například při informování blízkých pacienta, který se zotavuje po operaci a ještě není schopen přijímat návštěvy. Jeho blízcí si tak mohou pouze zatelefonovat a získat informace o průběhu operace efektivněji. Zdravotnický pracovník díky použitému heslu nebo PIN má jistotu, že informace podal oprávněné osobě.

1.3.3 Způsoby zpřístupnění informací (nahlížení, výpis, kopie) a specifické informace k těmto způsobům

Tabulka 4: Způsoby zpřístupnění informací – nahlížení, výpis nebo kopie

Dalším ze srovnávaných kritérii je uvedení způsobu zpřístupnění informací ze zdravotnické dokumentace. ZZS uvádí tři základní možnosti zpřístupnění informací ze zdravotnické dokumentace. Jedná se o nahlížení, výpis nebo kopii zdravotnické dokumentace.

Za důležité bylo považováno to, aby v metodikách byla v případě nahlížení uvedena zmínka o nutnosti přítomnosti zaměstnance při tomto nahlížení. Ostatní specifické údaje byly zmiňovány v různém rozsahu (většinou adekvátně k celkovému rozsahu dané metodiky). Z přehledu uvedeného v tabulce č. 4 vyplývá, že všechny metodiky obsahují alespoň základní informace o těchto možnostech, včetně zmínky o možnosti pořizování výpisů nebo kopií na vlastní náklady (např. vlastním fotoaparátem v rámci nahlížení do zdravotnické dokumentace).

1.3.4 Lhůta vyřízení žádosti

Tabulka 5: Lhůta vyřízení žádostiNeopominutelným zákonem daným údajem je lhůta vyřízení žádosti o přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace. O délce této lhůty by měli být zdravotničtí pracovníci informováni, aby nedocházelo k prodlení a překročení lhůt. Při podávání žádosti má nemocnice zákonem stanovenou lhůtu na vyřízení žádosti. Z tabulky č. 5 vyplývá, že ve všech metodikách je určitou formou tato lhůta zmíněna. Ve většina případů jsou v textu uvedeny obě lhůty, ale v jednom případě je uvedena pouze lhůta pro pacienta. Je také odkazováno na znění ZZS.

1.3.5 Výše úhrady za pořízení výpisu nebo kopie

 Tabulka 6: Výše úhrady za pořízení výpisu nebo kopie
Zákon zcela jasně vymezuje výši úhrad, jakou nemocnice mohou požadovat za pořízení výpisu nebo kopie (nahlížení není specifikováno zákonem, dle výkladu Ministerstva zdravotnictví je nahlížení bezplatné pro pacienta nebo jím určené osoby).3 V interních metodikách by proto neměla chybět minimálně zmínka o existenci těchto úhrad a případně odkaz na platný ceník dané nemocnice. Ve většině případů je v metodice citován zákon (tabulka č. 6), kde je uvedeno, že za pořízení výpisu nebo kopie je možné požadovat úhradu až do výše vynaložených nákladů. Ve dvou metodikách je odkazováno na ceník dané nemocnice. Jedna z metodik uvádí, že by zaměstnanec měl předem vyhotovit cenový odhad pořízení výpisu nebo kopie a požádat žadatele o souhlas s výší tohoto odhadu, což odráží mimo jiné také přístup, který je aplikován v souvislosti se žádostmi o přístup k informacím dle zákona č. 106/1999 Sb. Tento postup se zdá jako nejvhodnější, neboť může dojít k situaci, kdy vyhotovení obsáhlejší kopie zdravotnické dokumentace může být poměrně nákladné a případné odmítnutí úhrady za tuto kopii těžko vymahatelné.

 

1.3.6 Záznam do zdravotnické dokumentace o přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace

Tabulka 7: Záznam do zdravotnické dokumentace o přístupu k informacím

ZZS stanoví povinnost zaznamenat do zdravotnické dokumentace, kdo, kdy a jak uplatnil svůj přístup ke zdravotnické dokumentaci. Existují zákonem stanovené výjimky, kdy není nutné tento záznam pořizovat (např. v případě přístupu zdravotnických pracovníků, kteří se podílejí na péči o pacienta, nebo osob, které získávají způsobilost k výkonu zdravotnického povolání). U ostatních osob a subjektů je nutné při každém nahlédnutí nebo pořízení výpisu či kopie do zdravotnické dokumentace zaznamenat identifikační údaje o tom, kdo a v jakém rozsahu k informacím ze zdravotnické dokumentace přistupoval. Z přehledu v tabulce č. 7 vyplývá, že všechny srovnávané metodiky tuto zákonnou povinnost obsahují. V metodice č. 6 bylo například doslovně uvedeno:

Kopie vyplněné žádosti, která splňuje náležitosti záznamu o nahlédnutí do zdravotnické dokumentace nebo pořízení opisu či kopie ze zdravotnické dokumentace, je evidována osobou pověřenou za Odboru léčebně-preventivní péče na daném odštěpném závodě či pracovnicí sekretariátu – tj. osobou vedoucí centrální evidenci žádostí. Originál této žádosti je vždy založen vedoucím pracovníkem organizačního útvaru na Odboru léčebně-preventivní péče do příslušné zdravotní dokumentace.“

Z čehož vyplývá, že jako záznam o přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace může sloužit také sama podaná žádost, resp. její kopie.

1.3.7 Chybovost

Jako jedno z kritérií srovnání těchto metodik je třeba také jejich chybovost. Z bližšího porovnání obsahu metodik se zákonnými ustanoveními vyplývá dle následujícího přehledu v tabulce č. 7, že ve většině případů jsou metodiky s platnou legislativou v souladu. Ve třech metodikách bylo zaznamenáno použití termínu „opis“, který signalizuje jistou zastaralost metodiky, neboť tento termín byl v dříve platném ZPZL. Ve všech ostatních bodech metodik však bylo zaznamenáno vše dle platného ZZS. Tento nedostatek může být patrně důsledkem nepozornosti při aktualizaci původních metodik dle nové legislativy. V jedné z metodik byl také objeven zastaralý seznam subjektů daných zákonem, který byl doslova citován dle již neplatného ZPZL.

Tabulka 8: Chyby v metodikách

Z výše uvedených chyb by se dal odvodit fakt, že nemocnice při zpracovávání a aktualizaci svých metodik vycházejí z jejich původních verzí, a proto když vešel v platnost ZZS (1. dubna 2012), došlo pouze k aktualizaci metodik platných dle ZPZL. Vzhledem k tomu, že rozdíly v problematice přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace mezi ZPZL a ZZS jsou opravdu minimální, je možné, že tyto rozdíly byly pouze přehlédnuty. Celkově by neměly mít závažnější vliv při uplatňování žádosti o přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace.

 

1.4 Celkové srovnání a zhodnocení metodik

Získané metodiky jsou na základě srovnávaných kritérií hodnoceny kladně. Jejich obsah ve většině případů koresponduje s platnou legislativou. Neexistuje jednotný přístup k tvorbě těchto metodik, proto je každá z metodik zcela odlišná – jak svým stylem, tak i rozsahem informací v ní obsažených. Často je používána přímá citace zákona, což může snížit srozumitelnost metodiky pro zdravotnické pracovníky, kteří nejsou zběhlí v právnické terminologii.

Na základě zjištěné chybovosti a faktu, že dvě z celkového počtu devíti poskytnutých metodik byly zpracovány dle již neplatného ZPZL, lze vyvodit závěr, že některé nemocnice i po 18 měsících platnosti ZZS fungují stále dle starých metodik. I když v problematice přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace nedošlo k mnoha změnám, přesto by bylo vhodné, aby všechny nemocnice měly dostupné aktuálně platné legislativní podklady pro vyřizování žádostí o tento přístup.

Cílem metodiky by mělo být jednoduchým a srozumitelným způsobem informovat zdravotnické pracovníky o veškerých zákonných povinnostech a postupech, které jsou důležité v souvislosti s vyřizováním žádosti o přístup k informacím ze zdravotnické dokumentace. Velký důraz by měl být kladen na správnou identifikaci osob, které jsou ustanoveny zákonem (mají přístup bez souhlasu pacienta), neboť jejich přesná definice v zákoně není často příliš srozumitelná. Jako plošné řešení se nabízí možnost, že problematiku přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace zpracuje dle platné legislativy samo Ministerstvo zdravotnictví a tuto metodiku dá k dispozici všem zdravotnickým zařízením v ČR a jejich oborovým organizacím, případně širší veřejnosti (pacientům). Takto vytvořená metodika by zcela jistě vyřešila problém těch zdravotnických zařízení, která mají metodiky zastaralé nebo chybné.

1Česká republika. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. In: Sbírka zákonů. 2011. Ve znění pozdějších předpisů.

2ÚSTAV ZDRAVOTNICKÝCH INFORMACÍ A STATISTIKY ČESKÉ REPUBLIKY. Adresář poskytovatelů zdravotních služeb v České republice: stav k 31. 5. 2013. Praha, 2013. Dostupné z: http://www.uzis.cz/system/files/adrzz2013.pdf s. 6-24.

3HOŘÍNKOVÁ, Kateřina. Právo přístupu k informacím ze zdravotnické dokumentace. Brno, 2013. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav české literatury a knihovnictví. Vedoucí práce PhDr. Pavla Kovářová.

Zdroj titulního obrázku: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/98/Cornelis_Norbertus_Gy...

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback