Střihnout si hlavní roli v indické road movie

Ke čtení tohoto článku si prosím pusťte nějaký příhodný soundtrack. Třeba...

...tento.



Otevřeně přiznávám, že jsem nikdy nijak zvlášť nechtěla jet do Indie. Znám hodně lidí, kteří v Indii byli a neustále se tam vracejí, ale... Indii jsem tak trochu vnímala jako přeplněnou zemi, kde lze chytnout spoustu nemocí a kam jezdí na dovolenou jen hipíci nebo podivní esoterici. Rozhodnutí odjet tam bylo spíš otázkou náhody - za prvé jsme si s Adamem chtěli zopakovat zážitky z loňského roku, kdy jsme oba uprostřed zimy odjeli do tepla, a za druhé náš kamarád David přišel s nabídkou levných letenek do Indie a zároveň s cílem dovolené, kterým se měla stát přímořská turistická Goa. Jelo nás celkem sedm.

Nakonec jsme dojeli mnohem dál. Nakonec to byl jeden z nejintenzivnějších zážitků. Nakonec se mi to líbilo. Nakonec se mi nechtělo zpátky. A taky doufám, že se tam brzo vrátím.

Tady je pár zápisků pro ty, kdo se třeba o podobném výletu rozhodují.


Panika před cestou

Cesta do Indie začíná už měsíc před odletem. Součet sum za očkování, které vám doporučí v Brně, se limitně blíží ceně zpáteční letenky. Většina z nás absolvovala tyfus a žloutenku. Antimalarickou profylaxi jsme vzhledem k  destinaci, do které jsme jeli, vynechali. Když jsme se potom o antimalarikách bavili s turisty z jiných zemí, většinou jejich doktoři polykání antimalarik předem nedoporučovali. Na Gorkého se zato tvářili, že bez nich se rozhodně vrátíme nemocní. Pokud vůbec.

(Neberte to prosím jako ponoukání k nezodpovědnému chování, rozhodovat se je nutné vždy podle řady faktorů: délky pobytu, destinace, ročního období, doporučení WHO atd.).

Ještě jsme si koupili skvělého průvodce od Lonely Planet, náplasti a hodně Smecty.


Bombaj za 15 hodin

Letiště v Bombaji připomíná trochu letiště Franze Kafky z reportáže The Onion. Každý kout má na starosti někdo, kdo chce potvrzení, razítko nebo aspoň pár rupií odměny za nesmyslný úkon. S jedním formulářem je potřeba vystát tři fronty, abyste jej nejprve vyplněný nechali orazítkovat (fronta č. 1), vzápětí vám byl útržek s razítkem odebrán (fronta č. 2) a pak jste odevzdali celý zbytek papíru (fronta č. 3).

Před letištěm jsme si sedli na kávu a masala čaj, pečlivě pozorováni místními taxikáři, a poté konečně vyrazili na obhlídku města. Měli jsme na to něco přes 15 hodin. Nejdřív ale dát batohy do úschovny na nádraží Chhatrapati Shivaji Terminus. Stojí to čtyři rupie, ale je to celkem složitá procedura:

 

  1. musíte mít zámek (50 rupií vedle ve stánku) a batoh zamknout - nepřemýšlejte nad tím, že batoh nejde zamknout, prostě umístěte zámek na libovolné místo na batohu,
  2. pak s batohem do scanneru,
  3. vyzvedněte v úschovně samolepku, zámek s ní olepte,
  4. nechte si po oskenování olepený zámek orazítkovat,
  5. sami si batoh uložte do poličky, předložte pas, pár podpisů a je to.

 

Důležité je nenechat v „zapečetěném" batohu jízdenku na vlak, tu je nutné ještě předložit v úschovně. Celé to vypadá jako lobby prodejců visacích zámků, ale jde prý o bezpečnostní opatření.

Většina turistů míří v Bombaji do Colaby, většinu dne jsme tam strávili i my. Dokonce jsme stihli i dvě knihovny: Státní knihovnu (toho času zavřená) a soukromou knihovnu Davida Sassoona (ta byla pouze pro členy a nesmělo se tam fotit). Ve městě nás ještě zaujalo pár laviček za křovím, ze kterých se vyklubala studovna.






Největší turistickou atrakcí Colaby je Brána Indie. Osobně jsem si ale větší dojmy odnesla z prádelny Dhobi Ghat a mešity Haji Ali Dargah.

Dhobi Ghat je otevřená prádelna velikosti menšího městečka (nebo slumu), ve které pracuje cca 200 rodin (perou většinou muži) a která pere pro většinu hotelů a nemocnic v Bombaji. Budete-li se tam chtít podívat, pravděpodobně dostanete průvodce za sumu kolem 100 rupií na osobu (první nabídka ale byla 1000!). Lepší je na to přistoupit, nebudete muset odhánět další potenciální průvodce a hádat se s lidmi, kteří se tváří jako šéfové prádelny. Výkladu průvodce ale moc nevěřte.







Pět set let stará mešita Haji Ali Dargah byla vybudována na ostrově, ke kterému vede kilometr dlouhá a asi 7 metrů široká cesta. Absolvování cesty mezi zástupem místních muslimů a domácích i zahraničních turistů (každý den mešitu navštěvuje až 40 000 lidí) byl mnohem silnější zážitek než samotná stavba. Po levé straně je cestu lemují stánky s turistickým zbožím a občerstvením, po pravé často zmrzačení žebráci. Kolem na moři plují odpadky...





Celkové dojmy z Bombaje: obrovská přelidněnost, neuvěřitelné kontrasty (turistické historické centrum vs. slumy), množství pachů, neustálý hluk, doubledeckery, přeplněné vlaky, taxíky, stánky s jídlem, domácí zvířata, žebráci, turisti... Hodně zrychlený film. Pro nasátí bombajské atmosféry doporučuju mrknout ještě na skvělý zápisník Yana Plíhala.



Pláže a portugalská koloniální architektura v Goa

Do Goa jsme jeli slavným Konkankanya Expressem a cesta trvala 12 hodin. Zaplatili jsme si první třídu (představte si naší druhou před 20 lety) a sdíleli kupé se zvláštním britsko-indickým párem. Vyzkoušet téměř všechny druhy vlakových tříd a různých možností rezervací lístků nám pak trvalo skoro celý zbytek pobytu.




Goa je jeden z nejmenších států v Indii a je známá pro svou architekturu s koloniálními portugalskými vlivy, krásné pláže a dodnes se v ní vzpomíná na 60.-80. léta, kdy se stala jedním z center hippies z celého světa. Zároveň je to asi nejméně indická část Indie - na plážích se dá koupat v plavkách, všichni mluví anglicky a zahraniční turisti vedou nad domácími. V Goa jsme byli dva dny - první jsme si uživali pláže (stihli jsme tři) a druhý den se vypravili za památkami do Old Goa. Hostili nás známí naší kamarádky Terezy, díky nim jsme získali řadu tipů na zbytek pobytu i překvapivých informací o Indii - o tom ale bude psát brzy na svém blogu Adam.






Karnataka

Původní plán byl začít pobyt v Karnatace Paryaya festivalemUdupi. Kvůli šestihodinovému zpoždění vlaku jsme nakonec s Adamem tuhle část vypustili - chtěli jsme stihnout ještě jeden den na pláži a pak jsme měli namířeno do historického Hampi. Z vlaku jsme nakonec vystoupili v Karwaru a zamířili k moři do Gókarny, statní ale na festival dojeli, tak můžu odkázat alespoň na malé video:

http://www.youtube.com/watch?v=13sSVvlnVIE&feature=youtu.be (embed)

O Ohm beach u Gókarny jsme se dělili s indickými turisty, psi i kravami.


Hampi je dnes na seznamu míst světového kulturního dědictví UNESCO. Dnes má pár obyvatel, ale bývalo to nejdůležitější náboženské i obchodní centrum oblasti. Archeologické práce jsou prý hotové teprve z jedné třetiny - i tak ale působí celé Hampi poněkud dojmem kdysi obrovské živé metropole.







Naší poslední karnatackou zastávkou bylo Mysore, město paláců, chrámů, zahrad a místní centrum výroby hedvábí.





V Karnatace také žije nejvíce Tibeťanů - jedna tibetská osada je v Bylakuppe, kam je to z Mysore autobusem tři hodiny. Centrem je Golden Temple s osmnáctimetrovou pozlacenou sochou Buddhy. Chtěli jsme zajít i do knihovny, ale byla neděle a knihovna měla zavřeno.






Kerala je trochu jiná Indie

Cesta z Mysore do další plánované zastávky - přístavu Kochi - nám zabrala půl dne a půl noci a vystřídali jsme na ní celkem čtyři autobusy. Cesta vedla nejprve přes hory s lesy, které vypadaly jako naše, a čajovými plantážemi, nad kterými zapadalo slunce. Nádhera.

Hned za úpatím hor jsme si ale všimli, že je něco jinak. Víc billboardů. Obchody, které vypadaly jako západní. Komunistické plakáty s Marxem a Leninem. Zase spousta lidí. Kozy místo krav. Až do doby, kdy jsme vystoupili v Kochi, nám skoro nikdo nerozuměl. V Calicutu, kde bylo obrovské horko a vlhkost, jsme měli oba cestovní krizi. Ve tři ráno jsme dojeli do Ernakulam a vzali první hotel, který jsme potkali.

Kochi ale za tu cestu stálo. Do ostrovního přístavu jezdí z Ernakula převoz, který stojí dvě a půl rupie (na naše přesně 1 Kč). Kochi spolu s Ernakulem a dalšími městy tvoří největší urbánní oblast v Kerale, samotný historický přístav je ale pomalé městečko s řadou památek, restaurací, kaváren, obchodů, s promenádou kolem moře a starou židovskou čtvrtí, kde se dodnes obchoduje s rýží, čajem a kořením. Nezbytným doplňkem města jsou čínské rybářské sítě. Keralské pobřeží je ale zajímavé nejen díky nim, ale také pro své početné zátoky.








Indická road movie

Kdyby se mě někdo zeptal na nejsilnější zážitek z Indie, tak to bude asi samotné cestování. V přeplněném passanger trainu nás pustil jeden Ind sednout, sám vyskočil na polici pro zavazadla (!) a tam se stočil na bok. Na sedačce pro čtyři nás sedělo v jednu chvíli sedm (5 dospělých a dvě děti). Indové nám přes rameno koukali do česky psaných knížek. Slupky z oříšků i jiné odpadky se hází rovnou na zem. Ve vlacích neustále jedou stropní ventilátory. Vlakovými vagóny se pohybují děti, které vám za pár rupií zametou pod sedačkou (rozuměj: nametou nepořádek pod někoho jiného). A všichni se vás chtějí zeptat, jak se jmenujete a kam jedete. I státní zaměstnanec lže o autobusech, když vám chce dohodit rikšu nebo taxi. Na autobusovém nádraží nemusí být očíslovaná nástupiště. A řidiči v autobusech obvykle na plné reproduktory pustí nějaký indický pop. Když je plno, prostě budete trochu vlát ze dveří. Nebo z oken.

Ale vždycky nakonec dojedete tam, kam máte. A ještě si můžete na nádraží koupit na cestu masala čaj za 5 rupek.

 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback