Strukturalismus jako východisko informační vědy

Hledání souvislostí a kontextů je příznačné pro strukturalistickou filozofii. Její odraz nalézáme v mnoha vědních disciplínách - od lingvistiky, přes historii až po samotnou informační vědu, která se ze strukturalistického úhlu pohledu nepopiratelně stává vědou transdicplinární a nesmírně potřebnou.

Strukturalismus se jako samostatný směr filosofického studia světa začíná postupně formovat v polovině 19. století. Tak jako u většiny myšlenkových škol je také zde viditelné jednak vymezení se vůči určitému myšlenkovému proudu, ale také hlubinný spor o základní otázky týkající se povahy světa. Strukturalismus se snaží vyhranit vůči analytické filosofii, která obsahuje dvojí nebezpečí – jednak je to formalistické zpracování, které může zcela opomíjet lidsky běžně vnímané skutečnosti, ale především je to zaměření se na jeden konkrétní projev či prvek. Lze říci, že zatímco strukturalismus hledá souvislosti mezi prvky, analytická filosofie studuje prvky samotné.

V pozadí není nic menšího, než spor o jednotu a mnohost. Známý příklad s horou kamení je pěknou ilustrací toho, jak jej lze exponovat. Mějme velké množství lokálně nevzdálených kamenů. Pak o nich lze (na základě přirozeného jazyka) prohlásit, že jde o horu kamení. Nyní uvažujme, že jeden z kamenů z této množiny odpojíme. Zůstane stále hora horou? Zkušenost říká, že ano, což ale vede k paradoxu. Jestliže postup iterujeme (opět je zde hora a jeden odebraný kámen) dostaneme se do situace, kdy zůstanou kameny dva, jeden či dokonce žádný. Jde v takovém případě o horu? Nikoli.[1]

Takto nastavená situace se snaží ukázat základní východisko analytické filosofie – hora je jen myšleným objektem, abstrakcí bez skutečného zakotvení ve světě. To, že kameny jsou lokálně spřízněné, jim nepřidává žádnou novou kvalitu, jde pouze o klam. Protiargument nabízí ve své knize Co je život? Erwin Schrödinger,[2] když ukazuje, že musí existovat aperiodický krystal složený z atomů, který má podstatně jiné vlastnosti než jednotlivé atomy (DNA je teoreticky popsáno rakouským fyzikem roku 1944, devět let před její experimentální evidencí), molekuly nebo jejich triviálně uvažované vazby. Struktura tak přináší něco zcela nového, co v jednotě nebylo zřejmé.

Je přitom zajímavé, že strukturalismus se prosazuje především ve vědách humanitních a sociálních. Marc Bloch a jeho škola Anales činí zásadní obrat v dějepisectví – místo dílčích politických dějin hledá celé fenomény či struktury, které je možné systematicky zkoumat (může jít o právní systémy ve středověké Evropě, pohled na smrt nebo dějiny každodennosti). Obrat od analýzy k syntéze, od hloubky k šířce, byl pro historickou práci zcela stěžejní.

V oblasti lingvistiky je zde klíčový pohled na jazyk jako na systém a strukturu, nikoli analytické studování dílčích fenoménů. Tento stimul, který je možné označit za zrod moderní jazykovědy, je bytostně strukturalistickou záležitostí. Velkým krokem v této oblasti bylo dílo Noama Chomského, který (inspirován objevem DNA v roce 1953[3]) představil roku 1956 svoji klasifikaci formálních jazyků,[4] dle jejich vyjadřovací síly.

Jednotlivé třídy jsou rozděleny následovně:

  • Typu 0: jde o frázové gramatiky, tedy o jazyk, který může obsahovat rekurzivní chování. Takový jazyk je možné popsat pomocí Turingova stroje, tedy existuje algoritmus, který s ním může pracovat. Jestliže budeme chtít vytvořit jazyk s maximální popisnou silou a inteligenci, která s ním bude pracovat, pak půjde právě o kombinaci gramatiky typu 0 s Turingovým strojem.
  • Typu 1: jsou kontextové jazyky, které jsou rozpoznatelné pomocí lineárně ohraničeného Turingova stroje. Existuje velká naděje, že gramatiky typu 1 jsou přirozené jazyky.
  • Typu 2: jsou jazyky rozpoznávané zásobníkovým automatem a označujeme je jako bezkontextové. Jde o třídu formálních jazyků, které se v informatice používají zřejmě nejčastěji.
  • Typu 3: jsou regulární jazyky, které jsou rozpoznatelné konečným automatem. Jde o nejjednodušší třídu jazyků, které lze využít například pro práci s textovými řetězci.

Platí, že všechny jazyky třídy vyšší jsou podmnožinou třídy nižší. Takto strukturované formální jazyky umožňují provádět analýzu toho, jak jednotlivé jazyky pracují. V současné době se lze domnívat, že přirozený jazyk je typu 1, což znamená, že má menší vyjadřovací sílu nežli jazyk, kterým lze popsat počítačový algoritmus. Tato skutečnost může být velice zajímavá pro výzkum lidského myšlení nebo například tacitní znalosti.

V oblasti pedagogiky a filosofie lze zmínit především osobnost Jeana Piageta, který rozbíjí koncept přísné subjekt objektové interakce. Člověk je spíše podobný buňce, která je sice do značné míry autonomní a běžně si uchovává svůj jedinečný význam, avšak přijímá podněty z okolí, které ji zásadním způsobem ovlivňují, a naopak ona ovlivňuje okolí. Tyto procesy označované jako akomodace a asimilace,[5] se staly základním stavebním kamenem moderní filosofie. Člověk je první a jediné „zvíře“, které nemá žádné přirozené prostředí. Svět kolem sebe utváří a mění dle vlastních potřeb a naopak se jím nechává ovlivňovat. Proto je vhodné stavět kvalitní architekturu, neboť jde o formu umění, která s každým člověkem interaguje neustále.

Zásadní vliv má strukturalismus také na antropologii,[6] psychologii (kde je vůdčí osobností Jacques Lacan) a řadu dalších věd. Na těchto příkladech jsme se snažili ilustrovat, že je to právě struktura, která by měla být předmětem zkoumání. V době rozvoje počítačových sítí a internetu si lze jen těžko představit, že by bylo udržitelné informační vědu budovat přísně analyticky. To jistě neznamená, že by se pozitivisticky orientovaná věda měla vzdát analýzy jako zdroje svého poznání či metody, ale spíše ukázat možnost postupovat také do šířky, hledat transdisciplinární přesahy, které by bylo možné různým způsobem využít.

Pokračovatelem a propagátorem strukturalismu ve filosofii je Michael Foucault.

strukturaliste

Zleva doprava: Foucault, Lacan, Levi-Strauss, and Barthes. Klíčové osobnosti strukturalismu.[7]

 Informační věda

Je sporem, jistě nikoli nezajímavým, zda informační věda má či nemá vlastní předmět vědy.[8] V přísně analytickém pohledu se může skutečně zdát, že nikoli. Můžeme vzít každou konkrétní informaci (například „teplota indikovaná teplotním čidlem, je 298,25 K“) a přiřadit ji speciální či univerzální vědě (v tomto případě zřejmě fyzice). Takto koncipovaná informační věda by byla spíše metadisciplínou či nástrojem pro zajištění transportu těchto informací, ale nešlo by v žádném případě o vědeckou disciplínu v přísném slova smyslu.

Proto je nutný obrat ke strukturalismu, který by měl být informační vědě vlastní. Nejde v něm o podrobnou analýzu dílčích sdělení či vět, ale o hledání a studium struktur, kontextů a souvislostí. Analogií z jaderné fyziky můžeme říci, že jedna a jedna nejsou dvě, ale dvě a záření. To dává informační vědě nejen význam a místo v systému věd, ale současně jí umožňuje usilovat o zmíněnou transdisciplinaritu, ve které bude vytvářet prostředí pro práci speciálních věd, avšak s vědomím, že různě koncipované informační struktury mohou mít různé dopady v oblasti speciálních věd.

Příkladem může být studium galaxií. Můžeme se snažit o pochopení jejich struktury a fungování (počítat hmotnost černých děr v galaktickém jádru, stáří a stupeň vývoje, velikost atp.) nebo studovat spektrální třídy jednotlivých hvězd. Podobně můžeme studovat užívání neznělých hlásek v indoevropských jazycích, nebo hledat stejné jazykové či myšlenkové struktury (barbar označující člověka, který nesrozumitelně mluví; Němec člověka, jenž nemluví atp.).

Lze shrnout, že strukturalismus činí z informační vědy skutečnou potřebnou vědeckou disciplínu, jež má mimo dobře známé metody také vlastní předmět  - jednak jsou to struktury samotné, jež přinášejí více informací, než nabízí redukcionismus analytické filosofie, ale také studium osob, které tyto prvky poznávají a podílí se na jejich tvorbě.

Závěr

Samotný strukturalismus není jistě bezproblémovým či ideálním modelem metodologie vědy. Zřejmě nejvážnější problém může být v definování studované struktury. Předně je třeba zvážit spor nominalistů a realistů o to, zda takové struktury (například živočišné druhy, galaxie, gramatiky) existují skutečně, nebo zda jde jen o lidskou abstrakci, jež je sice užitečnou komponentou systému poznání, avšak reálně neexistující. Také přesné vymezení struktury nemá obvykle přesně definovanou metodu, což může být z řady důvodů problematické. Tento problém je například v lingvistice částečně vyřešen Chomského hierarchií, ale například v antropologii či dějepisectví se střetávají různé školy s odlišnými názory.

 

Literatura

CHOMSKY, Noam. On certain formal properties of grammars. Information and control, 1959, 2.2: 137-167.

JABŮREK, Martin. Jednota a mnohost: sborník z mezinárodní konference Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty k osmdesátým narozeninám Karla Flosse. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. 2008. 359 s. ISBN 9788073251659.

KOKAISL, Petr. Základy antropologie. NOSTALGIE Praha, 2007.

PIAGET, Jean. Piaget’s theory. Springer Berlin Heidelberg, 1976.

SCHRÖDINGER, Erwin. Co je život?: Duch a hmota; K mému životu. Vyd. 1. V Brně: VUTIUM, 2004, 254 s. ISBN 802143175x.

STODOLA, Jiří. Předmět informační vědy a informační vzdělávání. ProInflow [online]. 10. 02. 2011 [cit. 09. 04. 2014]. ISSN 1804–2406. Dostupný z: http://pro.inflow.cz/predmet-informacni-vedy-informacni-vzdelavani.

WATSON, J. D. a F. H. C. CRICK. Molecular Structure of Nucleic Acids: A Structure for Deoxyribose Nucleic Acid. Nature. 1953-4-25, vol. 171, issue 4356, s. 737-738. DOI: 10.1038/171737a0.



[1] Podrobněji se problematice jednoty a mnohosti věnuje například JABŮREK, Martin. Jednota a mnohost: sborník z mezinárodní konference Centra pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty k osmdesátým narozeninám Karla Flosse.  

[2] SCHRÖDINGER, Erwin. Co je život?: Duch a hmota; K mému životu.

[3] WATSON, J. D. a F. H. C. CRICK. Molecular Structure of Nucleic Acids: A Structure for Deoxyribose Nucleic Acid.

[4] CHOMSKY, Noam. On certain formal properties of grammars. Information and control.

[5] PIAGET, Jean. Piaget’s theory. s. 12-13.

[6] KOKAISL, Petr. Základy antropologie. s. 163-165.

[7] Obrázek převzat z článku The Death of Structuralism. Dostupné z http://www.emvergeoning.com/?p=4733

[8] STODOLA, Jiří. Předmět informační vědy a informační vzdělávání. 

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

8 komentářů

Obrázek uživatele Michal Lorenz

Řekl bych, že optika strukturalismu je v informační vědě zabudovaná, nicméně pod jinými pojmy, z jiných perspektiv. Studium souvislostí mezi prvky a jejich reciproční vliv na celek je uveden pod hlavičkou Teorie systémů, studium vlivu poznání osob poznávajících systém pod přístupem kybernetiky 2. řádu. Obě oblasti významně zasáhly a ovlivnily vývoj informační vědy již od počátku jejího formování. Samotná struktura je pojmově blízká termínu organizace: V širokém pojetí odkazuje k jednotné teorii informace - na fyzikální úrovni pak nejmenší jednotkou informace bude nejmenší strukturovaná částice a do hry vstoupí také teorie informace a komplexita. V užším pojetí se informační věda více blíží metavědě, když například studuje organizaci znalostí (tvořených převážně jinými vědami, ale bez nároku na poznání jejich obsahu jako takového). Strukturalismus má ale na informační vědu nepopiratelný vliv - například Piagetovy pojmy asimilace a akomodace bývají součástí modelů zpracování informace člověkem, které ovlivňuje jak psychologie, tak informační věda (mentální modely, modely informačního chování, noumenální mraky apod.).

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
24. 4. 2014

"V užším pojetí se informační věda více blíží metavědě"  - to je velice problematické tvrzení - když zavedeš metavědu zkoumající O a mající metody M, proč nad ní nezkonstruovat meta metavědu mající metody M´a zkoumající O´ atd. To vede k nekonečnému regresu. Takto se dříve zaváděla filosofie, ale obecně meta přístupy se od druhé poloviny minulého století jeví jako problematické - musí se zvláštně axiomaticky ošetřit, což není úsporné a proto je to obtížně vědecké. Podle mě taková informační věda není vědou. Jinak s tebou souhlasím v tom, že teorie systémů vychází ze stejných předpokladů jako strukturalismus, dokonce bych řekl, že je to právě strukturalismu, který ji ovlivňuje. Ostatně není jistě náhodou že vzniká těsno po Chomského díle o formálních jazycích.

To je ostatně také důvod proč studium jazyků a informatika jsou od počátku tak blízkou - jsou strukturalistické. Jak jen to bylo možné, vznikly objektově orientované jazyky atd.

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Nekonečný regres sice při stanovování hierarchií hrozí, z pragmatického hlediska však ničemu nepřekáží. Informační věda může být metavědou vůči tradičním disciplínám, roli metavědy vůči ní může plnit například filosofie informace. A dál nemusíme chodit. Je samozřejmě možné budovat filosofii filosofie informace a tak ad infinitum, ale pro potřebu disciplíny to nepotřebujeme.

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Z DP :

Metateoretický přístup práce (srov s. Bates, 2005a; Hjørland, 1998) je dán naším souhlasem s tradičním předpokladem metodologů vědy, podle kterého si věda nedává svůj předmět ani základní metodu (Anzenbacher, 1991, s. 22). Tento předpoklad je v současnosti podpořen objevy matematika Kurta Gödela, který formuloval tzv. věty o neúplnosti (srovnej s Kindler, 2012). Gödel dokázal, že není možné, aby formální systém byl schopen konsistentně hovořit sám o sobě, definice určitého systému není proveditelná v rámci systému samotného (tyto poznatky si troufáme extrapolovat všude tam, kde hovoříme o systémech, tedy souborech prvků a jejich vzájemných vztahů, a tedy i na vědu, protože každá vědecká disciplína je systémem poznatků). Systém je možné definovat až v rámci systému vyššího řádu – metasystému.

Pro informační vědce to možná zní překvapivě, ale předmět informační vědy není definován v rámci informační vědy, ale v rámci jiné disciplíny, a to disciplíny, která je obecnější než informační věda samotná (podmínky pro takový obor výborně splňuje právě filosofie informace). Informační vědci samozřejmě mohou namítnout, že informační vědu v rámci disciplíny bez problému definují. Tato námitka je pravdivá pouze z části. Informační vědci nepochybně svoji disciplínu definují, s čím se souhlasit nedá, je tvrzení, že tak činí v rámci této disciplíny. Domníváme se, že každý pokus definovat informační vědu, jakkoliv je pro tento obor nesmírně důležitý, není součástí informační vědy samotné; to však nikterak neznamená, že jej nemůže učinit člověk, který se v rámci disciplíny pohybuje.

Samozřejmě platí, že nelze postupovat v hierarchii vědních disciplín, které definují jiné vědní disciplíny, do nekonečna. Speciální věda je obvykle definována v rámci filosofie vědy, filosofie samotná však nemůže být definována jinak než opět filosofií, neboť obecnější obor, než je filosofie, neexistuje. Můžeme sice hovořit o filosofii, která se zabývá jsoucnem, bytím, pravdou apod., a metafilosofii, která zkoumá, co je filosofie, nicméně zde se jedná v podstatě o pouhá slova, protože filosofie (zejména metafyzika) nakolik zkoumá vše, co je, natolik zkoumá i sama sebe, neboť ona sama patří k tomu, co je. Klasičtí filosofové se pak shodují na tom, že nejvyšší metafyzický pojem, pojem jsoucna, je vlastně nedefinovatelný, ale pouze intuitivně srozumitelný a vyjádřitelný opisem. Proto se neprohřešujeme proti zásadám o hierarchii oborů, požadujeme-li, aby určitý filosofický postoj zkontroloval svoji udržitelnost vztažením vlastních postulátů na sebe sama. Nic nám nebrání tvrdit, že prověření konsistence určité pozice je provedeno za pomoci metateorie, pokud jde o speciální vědy, a metafilosofie, pokud jde o filosofii – ve druhém případě však půjde spíše o rozdíl slovní.

Metateorií tedy rozumíme teoretický nástroj, kterým zkoumáme samotnou teorii. To, co nás tedy vede k volbě metateoretického přístupu, je snaha o zkoumání a vyslovení předpokladů, o které se informační věda opírá a bez kterých neexistuje a které sama o sobě nezkoumá. Námitka může znít, že informační věda existuje a funguje i bez takového důkladného zkoumání a že informační vědci vedou kvalitní výzkum, i když se o metateoretické otázky nezajímají. To je jistě pravda, nicméně tato skutečnost neznamená, že by informační věda v tomto případě visela ve vzduchu a nestála na předpokladech, které leží mimo ni. Tyto předpoklady sice nejsou vždy vysloveny, nicméně vždy jsou přítomné a vždy jsou pomocí metateoretické analýzy rozpoznatelné. Jak například ukazuje Birger Hjørland a Hanne Albrechtsenová (1995), tradiční dokumentové paradigma je založeno na pozitivizmu, kognitivní paradigma na karteziánském racionalismu, doménovou analýzu se pokouší tito autoři formulovat jako přístup vycházející z metafyzického realismu. Pozitivizmus, racionalismus a realismus pak nejsou směry informační vědy (těmi jsou dokumentové, kognitivní a sociálně doménové paradigma), ale epistemologické přístupy. Právě explicitní metateoretická analýza východisek informační vědy může odhalit důvody neplodnosti určitých přístupů a posunout disciplínu dál, pokud se pokusí zdůvodnit východiska jiná.

Obrázek uživatele Michal Lorenz

Ano, spojení s Chomským je nabíledni, podílel se totiž aktivně mimo jiné i na konferencích, které pokládaly základy kybernetice, její principy zpětně ovlivnily Chomského myšlení o jazyce (stejně jako Teorie informace). Co se týče metavědy, myslím, že pojem oba používáme v jiném významu. Ve filosofickém diskurzu je metavěda vědou o vědě, což sebou nese plno problémů, např. jak zkoumat metajazyk, když k jeho zkoumání používáme jazyk a metajazyková úroveň tak uniká? Nastává problém se zmiňovaným nekonečným regresem. Tento význam jsem však neměl na mysli. Význam metavědy v informačním diskurzu používám ve vymezení Batesové. Ta rozlišuje tradiční vědy, které jsou obsahové, zatímco informační věda jako metavěda nezkoumá obsahy, ale organizaci těchto intelektuálních obsahů a jejich nosiče (informační objekty, Bucklandovu informaci jako věc). Zajímá se tedy o obsahy jiných věd, ale jen po stránce jejich struktury a rysů umožňujících jejich zařazení a následné nalezení. Metody (M´) a objekt ( O´) tedy nekonstruuje nad metodou (M) a objektem (O) dané vědy, ale používá zcela jiné postupy (P) a  zkoumá jiný předmět (Ř).

Obrázek uživatele Jiří Stodola

S typickým strukturalistickým chápáním se můžeme setkatu u Hjørlanda: 

Kámen na poli může obsahovat rozdílnou informaci pro různé lidi (nebo pro různé situace). Informační systémy nemohou zachycovat všechny možné informace pocházející z kamene pro každé individuum. Není také možné, aby jedno zachycení informace bylo jediným pravdivým zachycením. Ale lidé mají různé vzdělání a hrají různé role v rozdělení práce. Kámen na poli reprezentuje typický druh informace pro geologa, jiný druh pro archeologa. Informace z kamene může být zařazena do různých kolektivních struktur vědění vytvářených např. geologií nebo archeologií. Informace může být identifikována, popsána, zaznamenána v informačních systémech pro různé oblasti poznání. (Hjørland, 1997, s. 111)

Informace existuje pouze v rámci struktury a ve vztahu k ní. Není informace o sobě, ale pouze informace pro geologa, pro archeologa. Informace je zasazena pevně do určité struktury (domény).

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Ad hora vs. aperiodický krystal. Jde právě o rozdíl mezi agregátem, který je pouhým souhrnem prvků, a substancí, která je více než souhrnem svých částí. Hora je agregát substancí (je lhostejné či za substance budeme považovat jednotlivé kameny, nebo nějaké nižší jednotky - molekuly, atomy ap.), jednotlivé její části nejsou částmi vlastními (vlastní část je taková část, která vzniká a funguje pouze v rámci systému samotného). Aperiodický krystal je substance, jednotlivé jeho části jsou jeho vlastními částmi.

Obrázek uživatele Jiří Stodola

"Lze shrnout, že strukturalismus činí z informační vědy skutečnou potřebnou vědeckou disciplínu, jež má mimo dobře známé metody také vlastní předmět - jednak jsou to struktury samotné"

To se obávám, že nikoliv. S pojmem "struktury" se to má podobně jako s pojmem "informace". Jde o pojem jaksi všerozsažný - transcendentální. Všechno na světě má svou strukturu a je součástí struktury, míra uspořádanosti struktury je pak informace. Jednotlivé vědy se zabývají různými typy struktur, jakým typem struktury se má zabývat informační věda?

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback