Studijní cesta na mezinárodní konferenci IASA 2015 v Paříži

22. 10. 2015

Když jsem dostala možnost vycestovat do Paříže na konferenci pořádanou Mezinárodní asociací zvukových a audiovizuálních archivů (IASA), váhala jsem. Nikdy jsem nepobývala v zahraničí déle než jeden den, nikdy jsem neletěla, nikdy jsem neměla možnost setkat se s elitami v oboru. Jelikož tato nabídka vzešla od kolegů z Moravské zemské knihovny (dále MZK), se kterými druhým rokem spolupracuji na portálu Virtuální národní fonotéka (dále VNF), k cestě jsem se odhodlala. A to i díky finančnímu přispění našeho Kabinetu, bez něhož bych si účast nemohla dovolit.

 

IASA je nevládní soukromou organizací, jejíž činnost zahrnuje aktivity v oblasti ochrany, zpřístupňování a uchovávání zvukových a audiovizuálních dokumentů. Sdružuje instituce, odborníky a soukromé sběratele, kteří s těmito dokumenty pracují, a podporuje jejich vzájemnou spolupráci. Zaměření organizace představuje oblast, které se v ČR nevěnuje dostatek pozornosti. Vedle nepříliš aktivní skupiny IAML (International Association of Music Libraries, Archives and Documentation Centres), která je národní odnoží stejnojmenné mezinárodní organizace (ovšem poněkud jiného zaměření než IASA), se tuto neuspokojivou situaci snaží změnit Pracovní skupina pro ochranu, digitalizaci a zpřístupňování zvukových dokumentů v ČR (dále PS MZK), která funguje pod MZK od roku 2014. Společně se mnou se do Paříže vydali i kolegové z Pracovní skupiny, a to Iva Horová, Petr Žabička a Filip Šír. Jde o osoby, které se v tuto chvíli nejvíce věnují problematice zvukových dokumentů, ale především i samotnému portálu Virtuální národní fonotéky.

 

V den našeho příjezdu probíhalo uzavřené jednání vedení. Druhý den, 27. září, se konalo setkání Sekcí v osmnáctém patře jedné ze čtyř budov Bibliothèque nationale de France, tedy Národní knihovny Francie.

 

 Obr. 1. Český tým. Zleva moje osoba, Petr Žabička, Iva Horová a Filip Šír (foto: Kateřina Šírová Vojířová)

 

Znamenalo to, že účast byla oproti dalším dnům nižší, zato se dalo předpokládat publikum, které působí přesně v daných tematikách. Dopolední blok zahájil předseda National Archives Section (Sekce národních archivů), Richard Ranft z Britské knihovny. Poté dostal slovo Dietrich Schüller, bývalý prezident této organizace, kolega z vídeňského Phonogrammarchiv (Institut pro audiovizuální výzkum a dokumentaci) a jedna z vůdčích osobností na poli této problematiky za posledních 25 let. Popsal svou vizi spojení organizace IASA a UNESCO, neboť rolí UNESCO je uchovávat člověkem vytvořenou kulturu, a ta je zachycena také na zvukových nosičích. Naznačil nutnost impulsů zvenčí, když řekl: “If there is a strong push from outside, UNESCO will act. But I am not UNESCO.” Čímž chtěl zřejmě říci, že v organizaci nezastává tak vysokou roli, aby mohl přímo ovlivnit, zda se kooperace uskuteční nebo ne. V České republice takto vystupuje a koná kolega Šír s projektem Virtuální národní fonotéka. Kéž se díky jeho průkopnictví společnými silami dobereme pozitivní změny.

Po rakouském kolegovi vystoupil Filip Šír, který prezentoval společný příspěvek, týkající se situace v ČR. Úvodem jmenoval chybějící národní zvukový archiv, činnost PS MZK a historické souvislosti s firmou Pathé původem z Francie. Nadnesl, že Česko potřebuje uvést do provozu projekt na způsob programu Save Our Sounds, který iniciovala British Library (rozdíl je ten, že v Británii národní zvukový archiv existuje a to přímo pod zmíněnou knihovnou). Část prezentace byla věnována úspěchům, kterých se podařilo dosáhnout (portál VNF, vydání diskografie ESTA, vznik PS MZK, sepsání Návrhu Koncepce pro ochranu a zpřístupňování zvukových dokumentů v ČR) a část aktuálně řešeným problémům (nedostatek podílníků = přispěvovatelů metadat; rozdílné zdroje metadat a tím nejednotná struktura a nízká úroveň zpracovanosti fondů, což komplikuje agregování a výsledek). Popsal způsob sběru dat o zvukových dokumentech (zapojení studentů KISKu, metodologii inspirovanou britským Sound Directory, a dosavadní výsledky průzkumů). Na závěr vyslovil domněnku, že by celé věci mohlo prospět zřízení národní pobočky IASA v Česku a na Slovensku. V diskusi byly položeny dotazy na druhy dokumentů, které má VNF ambici pokrýt (všechny, tzn. záznam hudby i řeči, audioknihy,...), na autorská práva (digitalizované dílo lze přehrát bez omezení po 70 letech od smrti autora, jinak online v budově MZK) a co by pomohlo naplnění vize (lepší spolupráce a podpora od Ministerstva kultury).

 

Obr. 2. Prezentace příspěvku kolegů z MZK (foto: Kateřina Šírová Vojířová)

 

Po kolegu Šírovi vystoupil Ferenc János Szabó z Maďarska. Zajímavé bylo, že celý svůj příspěvek, byť podpořený prezentací, četl. Uvedl, že to je z důvodu dodržení časového limitu. Dle mého názoru to tím je opodstatněné, přesto by mne více zaujal běžný ústní přednes. Příspěvek mapoval vývoj snah o založení národního zvukového archivu. Vyšlo najevo, že se potýkali i potýkají s velice podobnými překážkami jako my. Založit národní zvukový archiv napadlo více institucí, ale nespolupracovaly a archiv proto nevznikl. Stejně jako u nás, i v Maďarsku existují soukromí sběratelé zvukových dokumentů, ale jsou staří a vyjadřují překvapení, že se pan Szabó o ně zajímá.

Následovala obecná diskuse k National Archives Section (Sekce národních archivů). Zde kolega Šír řekl, že IASA nemůže čekat, až se jí Češi, Slováci, Maďaři ozvou. Měla by sama vyvinout aktivitu ve zjišťění činných institucí v oblasti zvukových dokumentů a oslovení kontaktních osob v těchto zemích. Měla by mít “ambasadory”  v každé ze zapojených zemí.

Obr. 3. Maďarský kolega. (foto: Kateřina Šírová Vojířová)

 

Následně byla vedena diskuse týkající se Discography Committee (Diskografický výbor), o jejíž zorganizování a vedení byl na poslední chvíli požádán Filip Šír. Úvodem sdělil svůj ideál “knihovníka 21. století”, který optimálně uchovává a poskytuje uživatelům přístup ke zvukovým dokumentům coby nositelům obsahu často vysoké a unikátní kulturně historické hodnoty. Jako téma k vyjádření publika vybral hlavní problém, totiž neexistenci národních diskografií (=soupisů, jaké zvukové dokumenty byly kdy vydány). Situaci ilustroval na příkladu České republiky (spolupráce se sběratelem Gabrielem Gösselem; chybějící generace mladých sběratelů). Uvedl, že rolí národní bibliografie by mělo být jak systematické pokrytí současné produkce, tak totéž retrospektivně. Potom byl dán prostor účastníkům, aby popsali stav v jejich zemi. V Indii chybí repozitář. V Jižní Africe nemají přehled o sbírkách soukromníků. Italové podotkli, že sběratelé disponují kromě zvukových dokumentů i cennými zkušenostmi. Proto bychom měli usilovat o pozici prostředníka mezi sběrateli a zvukovými dokumenty. Ze všeho nejdříve je ale nutné se s nimi naučit komunikovat, dodal kolega Šír. Ostatně na konferenci bylo přítomno několik sběratelů. Například legenda Michael Biel ze Spojených Států, který na ni začal jezdit jako první, bývalí předseda a sběratel Rainer Lotz nebo indický sběratel Sunny Mathew.

Ve druhé části Discography Committee jmenoval odstupující předseda její ideu, a sice podnítit všechny členy IASA, aby ve své zemi zřídili národní diskografii, která by byla veřejná a recenzovaná. Nově zvolený více předseda Alessandro Argentini vystoupil s myšlenkou vytvoření bibliografie diskografií pod dohledem IASA a rozhodně se postavil za další působení sekce. Na to reagoval odstupující předseda, že by se to dalo provést pomocí dotazníků, kterými by se zjistilo, které země vydaly jaké diskografie; databázi umístit online, neboť v tomto prostředí spočívá budoucnost diskografií. Otevřela se tím otázka, kdo by ji budoval a spravoval ji. Zdůraznil důležitost “ambasadora” IASA v každé zemi. Výzkumník z Indie vznesl otázku, jak dostat mladé lidi ke zvukovým dokumentům. Padl návrh oslovit je s žádostí o sběr dat online, ale s rozvahou, neboť neznají katalogizační pravidla. Diskutovalo se ještě o možnostech přilákání soukromých sběratelů do IASA. Co jim nabídnout, aby pro ně bylo členství přínosem? Byly navrženy nižší vstupní poplatky nebo informace jako podmínka vstupu do organizace. V závěru Discography Committee došlo k významné události. Kolega Šír byl zvolen předsedou této sekce.

V pondělí, 28. září, proběhl Tutorial na téma Selection (tutorial v tomto případě znamenal přednášku, ve které se postupně otevíraly otázky k ústřednímu tématu a pak se o nich hromadně diskutovalo), který vedl Pio Pellizzari. Hlavní myšlenkou bylo jak a proč vybírat dokumenty, které zaslouží být uchovány. V tématu jsem se ztratila v okamžiku, kdy začala bouřlivá diskuse. Jeden poznatek jsem si přece odnesla: Méně je více, což bylo ukázáno na příkladu s fotografováním Eiffelovy věže. Nepotřebujeme dvacet ani deset fotek téhož.

Ve večerních hodinách proběhla Welcome Reception (Uvítací večeře) v prostorách Belvederu, což byly přednáškové sály v osmnáctém patře Bibliothèque nationale de France. Před vpuštěním do budovy probíhala bezpečnostní prohlídka dokladů a zavazadel, čímž byl přístup do knihovny značně zpomalen. Takto jsme byli prověřováni před každým vstupem. Ve výsledku se zopakovala situace z prvního dne. Museli jsme vystát frontu, zmítajíc se patnáct minut ve studeném větru vanoucím od Seiny.

 

Obr. 4. Fronta na bezpečnostní prohlídku před vpuštěním na Welcome Reception (foto: Kateřina Šírová Vojířová)

 

Na slavnostní večeři měla uvítací slovo prezidentka IASA Ilse Assmann. K jídlu byly miniaturní jednohubky, k pití víno, šampaňské a mošty. Servírky uměly anglicky pouze sporadicky, takže když jsem poprosila o sklenici vody, obdržela jsem další šampaňské. Večer probíhal ve jménu síťování a sledování noční Paříže. Z vrchního patra byl krásný výhled.

Osazenstvo znalo především kolegu Šíra, neboť se zúčastnil dvou předchozích konferencí IASA a vyniká komunikačními schopnostmi jak v českém tak anglickém jazyce. Toho využívá při navazování kontaktů, které jsou pro uskutečnění mezinárodní spolupráce nezbytné. Mně se podařilo si pohovořit s několika lidmi: s kolegyní z Nového Zélandu, s Rebeccou Feynberg, s Dietrichem Schüllerem (jeho přístup byl velmi vřelý). Ke konci večeře, která se odehrávala formou rautu, využil kolega Šír pytle s buttony, které mu věnoval Bertram Lyons. Rozprostřel je na tác na stolek a zval všechny, aby si přišli vybrat odznak. Vznikla z toho hodně veselá a uvolněná atmosféra. S kolegou z Brazílie jsme žertovali, že bychom měli ustanovit i Button Committee (Odznakový výbor).

Jeden z nejlepších okamžiků, který během Welcome Reception nastal, bylo představování. Pokaždé jsem řekla, že jsem součástí českého týmu soustředěného kolem Virtuální národní fonotéky. Často se mne lidé ptali, jakým způsobem jsem se tam dostala. To byla skvělá příležitost procvičit si angličtinu vysvětlováním důvěrně známého.

V úterý, 29. září, jsem se zúčastnila dopoledního bloku. Jako první vystoupila v Grand Auditoriu Marianne Deraze, studentka doktorského studia pracující v Oddělení uchování Audiovizuálního pracoviště Bibliothèque nationale de France. Popsala své snahy zviditelnit sbírky Charles Cros, které je možné osobně navštívit jen v malých skupinách. Jejím záměrem je zprostředkovat obsah online přes digitální knihovnu Gallica a rovněž publikovat vědomosti, které jsou ve sbírce zakonzervované. V diskusi se někdo zeptal na funkčnost zařízení, která jsou součástí sbírky. Odpovědí bylo, že některá jsou nekompletní a proto nefunkční, ale že je nechtějí opravovat, neboť to není cíl knihovny. Podle mě je to škoda, protože až začne být aktuální profese “datový archeolog”, knihovna by mohla (měla?) být pomocníkem. Bude-li pokračovat tímto směrem, můžeme očekávat, že v budoucnu v tomto ohledu nebude mnoho platná.

 

Obr. 5. Prezentace Marianne Deraze (foto: osobní archiv autora)

 

Druhým přednášejícím byl Will Prentice ze Zvukového archivu Britské knihovny, důležitá osoba pro český tým, neboť se zabývá průzkumem zvukových dokumentů. Pan Prentice představil projekt Save Our Sounds, který v Británii probíhá. Prostřednictvím dotazníkového šetření zjišťoval rozložení zvukových dokumentů v paměťových institucích. Výsledek, čítající 466 odpovědí, zanesl do mapy. V plánu projektu je vybudování deseti center pro digitální uchování, která by byla dlouhodobě udržitelná, zajišťovala školení dobrovolníků a šířila povědomí o kulturním dědictví, ve zvukových dokumentech skryté. Na závěr Will Prentice apeloval na posluchače, že jde o problém každého národa; doufá, že takto budeme postupovat ve svých zemích všichni.

 

Obr. 6. Will Prentice představuje projekt Save Our Sounds (foto: osobní archiv autora)

 

Poslední dopolední příspěvek byl pro mne svým zaměřením velmi blízký. Šlo o Dopady digitálního uchovávání na životní prostředí paní Lindy Tadic, odbornice přes archivování audiovizuálních a digitálních objektů s dlouhou praxí. Byly jmenovány problémové oblasti jako produkce skleníkových plynů AV pracovišti, e-waste (stará média, vysloužilé monitory, kabely, baterie určené k vyhození), plýtvání elektrickou energií. Paní Tadic uvedla praktické rady, kterými bychom se měli řídit, jestliže nám záleží na ekologických důsledcích našeho jednání:

  1. Před pořízením nového zařízení uvažovat. Skutečně jej potřebujeme? Neboť vyhozené přístroje (“e-waste”) se vyváží do zemí třetího světa, kde jsou vršeny na skládky. Obživou chudých lidí je extrakce vzácných kovů z těchto věcí. Nejenže jde o nebezpečnou činnost, která poškozuje jejich zdraví; mnohdy jsou tyto skládky zapáleny. Tím dochází k uvolňování těžkých kovů do půdy, vody a vzduchu, což poškozuje nás všechny.
  2. Recyklovat plastové části (například z kazet).
  3. Zajímat se o možnosti ekologického fungování. Zde dala paní Tadic tip na elektronickou publikaci Clicking Green od Green Peace. Najdeme v ní mimo jiné seznam zdrojů energií, používaných velkými společnostmi (str.8). Nejzodpovědněji se v tomto ohledu chová Apple, Yahoo a Facebook, kteří jsou evidováni jako firmy s nejvyšším podílem využívání “čisté energie”. V publikaci se lze dočíst mnoho podrobností o hospodaření těchto firem (str.38).
  4. Nakupovat energeticky úsporná zařízení.

Odpoledne jsem měla jít na Professional Visit do Bibliothèque nationale de France, ale vzhledem k tomu, že dopolední blok skončil neplánovaně později, nezbylo mi na to dostatek času. Takže jsem se místo exkurze odešla připravit na cestu na letiště Orly, abych dodržela dvouhodinový předstih potřebný k vyřízení všech formalit. Letadlo jsem stihla, ovšem bylo to dobrodružné. Obsluha přepážky v městské rychlodráze neovládala angličtinu a nemohla jsem najít nástupiště. Zachránili mne jiní cestující, kteří anglicky uměli.

Závěrem bych chtěla poděkovat KISKu za umožnění zúčastnit se konference, protože mi to prospělo jak oborově tak lidsky. Několikrát jsem vystoupila z komfortní zóny, poznala jsem nová místa, kulturu, mělo to pro mne přínos i po stránce jazykové.

Po příletu domů jsem plně pochopila význam podtitulu konference. Jde o nadčasové sdělení, které odráží to nejzásadnější, co problematiku zvukových dokumentů ovlivňuje negativně i pozitivně - spolupráce.

Obr. 7. Logo konference s podtituly. (zdroj: program konference)

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback