Svoboda projevu a právo na imaginaci

„Kde začnou pálit knihy, tam nakonec budou lidi upalovat.“ Heinrich Heine

Ke čtení Salmana Rushdieho vás pravděpodobně vede jeden z následujících důvodů. Můžete být milovníkem magického realismu s historickou fikcí.  Nebo můžete být zvědaví, jak se Rushdiemu povedlo naštvat ajatolláha Chomejního, který na něj na Valentýna (svátek lásky, no ne?) v roce 1989 uvalil fatwu. Tedy rozsudek smrti.

Zatím jsem nečetl ani jeden román, který Rushdieho proslavil. Tedy ani ony Satanské verše, ani Děti půlnoci, Harún a tisíce příběhů, Maurův poslední vzdech nebo Zem pod jejíma nohama. Tu poslední knihu se Bono z U2 rozhodl zhudebnit ve stejnojmenné písni (viz video níže). Úplně lehké čtení to není. Taková Márquezova Láska za časů cholery by se tomu mohla rovnat. K tomu však přidejte šílená indická jména hlavních postav, nutnou znalost muslimských zvyků a náboženství a rodokmeny do desátých kolen. Zatím jsem zkrátka neměl odvahu něco z Rushdieho začít číst. 

Do ruky se mi však v tátově antikvariátu dostal Rushdieoho poslední autobiografický román Joseph Anton: Vzpomínky. Knihu Rushdie vydal relativně nedávno, někdy v září minulého roku. Joseph Anton bylo Rushdieho krycí jméno, když ho okolnosti donutily skrývat se a využívat britské policejní ochrany před rozsudkem smrti z poválečného Iránu. Název knihy sám prozrazuje, že jde o popis událostí, které se od doby vyhlášení fatwy udály. Kniha je plná běžných problémů, které musel Salman řešit. Třeba jak pro sebe najít domek nebo byt, který by vyhovoval také jeho policejní ochrance. Ta totiž často usoudila, že stávající úkryt byl prozrazen, a tak se zvýšilo riziko napadení a útoku ze strany fanatiků, kteří by za mrtvého Salmana dostali od iránských pohlavárů několik milionů dolarů. Aktuálně se odměna za jeho hlavu pohybuje kolem 3.3 milionů dolarů.

Konspirace, tajné služby, špehování a nájemní zabijáci mě začali zajímat od té doby, co jsem si přečetl knihu Odveta – Mnichov 1972 od Jonase George. Jenže tady mě kromě zmíněných bezpečnostních operací, pancéřovaných aut a ochranky se sluchátky zaujalo ještě něco jiného.

Rushdie celou dobu fatwy tvrdošíjně trval na tom, že má právo na svobodu vyjadřování, svobodu projevu a svobodu fantazie a imaginace, která je v případě psaní románů, příběhů a povídek nezbytná. I přesto, že se proti němu postavila velká část veřejnosti, neustal v argumentaci a přesvědčování, že každý člověk na planetě musí mít tato práva zaručena. Postupně se začal objevovat na významných společenských akcích, dostával různá ocenění a podporu. Není náhodou, že jako první evropský politik jej podpořil právě Václav Havel, se kterým se nakonec v roce 2001 také setkal.

Myslím si, že Rushdie vybojoval jeden ze zásadních konfliktů mezi svobodou a tyranií. Nebojme se proto oponovat komukoli, kdo se staví proti nezávislosti novinářů a spisovatelů. Už to, že je někdo nazývá idioty, by pro nás měl být varovný signál. 


Titulní obrázek podléhá licenci CC, některá práva jsou vyhrazena, autor: Robert Croma

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

5 komentářů

Obrázek uživatele Jiří Stodola

Tomáš Bouda je vůl! Ať žije svoboda projevu!

 
Obrázek uživatele tvaishar

Jiří Stodola správně pochopil, že svoboda projevu je, mimo jíné, také institucionalizované nactiutrhačství. :-)

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
30. 1. 2014

Tohle bude spíš pomluva. Nactiutrhání je negativní pravdivá informace o někom, kterou není důvod šířit. Pomluva je negativní nepravdivá zpráva o někom. Tomáš Bouda asi není vůl, proto je to pomluva.

Nicméně je to vážná věc. Znamená svoboda projevu také svobodu k nactiutrhání, pomluvám, lžím, manipulacím, výzvám k likvidaci (hate speech) apod. Já jsem přesvědčen, že v žádném případě.

 
Obrázek uživatele Naokray

"Byl jsem dlouhá léta v okresním výboru. Cestáři na mne vyplazovali jazyk. Jakmile jsem řekl, že jsou všichni lidé hovady, měl jsem mnoho nepříjemností. Soudili mne u okresního soudu. Řekl jsem, že jsem vážený měšťan. 'Jste opice,' pravil jsem k soudci. Odsoudili mne a dodnes nevím proč. Že jsem jim vynadal sviní? Můj bože, to je strašně podivné, proč právě takové zvíře, jako je prase, jak jsem řekl okresnímu soudci a jako vy račte být, jest používáno jako nadávky. To jsou však české poměry. Ty nesmíš říci nikomu, že je hovado nebo brav, ačkoliv chov vepřového dobytka jest dnes důležitým předmětem národohospodářského povznesení národa. A řeknu-li vám, pánové, že jste prasata, sápate se na mne."

Jaroslav Hašek: Ve vlaku. Karikatury, 21. 3. 1911.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback