Svobodný přístup k informacím v praxi

V článku jsou shrnuty výsledky průzkumu zaměřeného na způsob vyřizování žádosti o informace a znalost zákona o svobodném přístupu k informacím v prostředí knihoven. Respondenty průzkumu bylo sedmdesát dva veřejných knihoven. Průzkum byl realizován v období srpen – listopad 2007. V textu je stručně popsáno provedení průzkumu, získané odpovědi na žádost o informace a další postup žadatele proti nevyhovujícím odpovědím. Jsou zmíněny a vysvětleny nedostatky a chyby respondentů při vyřizování žádosti o informace. V závěru je krátký návrh na změnu situace.
 

Při zpracovávání své diplomové práce, jejímž tématem byl svobodný přístup k informacím, jsem prováděla mezi vybranými knihovnami průzkum zaměřený na postup při vyřizování žádosti o informace a znalost zákona o svobodném přístupu k informacím. Výsledky bych ráda shrnula v následujícím textu.

Při realizaci průzkumu jsem se řídila zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ve znění upraveném novelou č. 61/2006 Sb., které obsahuje zákon č. 176/2006 Sb. Tato novela provedla v zákoně zatím největší a nejvýraznější změny. Hlavním podnětem pro její vypracování byla nutnost sladit právní úpravu svobodného přístupu k informacím se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2003/98/ES, o opakovaném použití informací veřejného sektoru.

Podstatou průzkumu bylo rozeslání žádosti o informace vybraným knihovnám a následné vyhodnocení jejich odpovědí a postupu při vyřizování žádosti. Průzkum probíhal v období srpen - listopad 2007. Osloveno bylo celkem sedmdesát dva veřejných knihoven (převážně městské knihovny v bývalých okresních městech). Byly požadovány informace o počtu zaměstnanců, o jejich nejvyšším dosaženém vzdělání, o jejich nejvyšším dosaženém knihovnickém vzdělání a o znalostech cizích jazyků. Tyto údaje byly požadovány záměrně, protože se dalo předpokládat, že odpovědi budou různorodé, že žádost může u povinných subjektů vyvolat pochybnosti, zda požadované informace lze poskytnout, v jaké podobě, v jakém rozsahu apod. Žádost samozřejmě obsahovala veškeré náležitosti stanovené zákonem o svobodném přístupu k informacím.

Pokud odpověď povinného subjektu obsahovala menší nepřesnosti nebo chybělo pouze několik drobností, požádala jsem o doplnění neformálním dotazem. Pokud byly v odpovědi výrazné nedostatky nebo bez vysvětlení neobsahovala požadované informace, případně knihovna neodpověděla vůbec, byla zaslána stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. Jestliže knihovna neposkytla požadované informace a vydala rozhodnutí o odmítnutí žádosti, bylo proti tomuto rozhodnutí podáno odvolání.

Z celkového počtu sedmdesáti dvou bylo osmnáct žádostí vyřízeno kladně a požadované informace byly poskytnuty. Ve dvaceti šesti případech bylo třeba ještě požádat o upřesnění údajů. V převážné většině bylo tomuto požadavku vyhověno. Nevyřízených žádostí bylo šestnáct. Zbývajících dvanáct žádostí bylo vyřízeno jiným způsobem (např. povinný subjekt požadoval sdělení účelu dotazování, omezil právo na informace podle § 11, poskytnul částečné informace, odkázal na výroční zprávu a na ochranu osobních údajů, požadoval úhradu nákladů).

Mezi nevyřízenými žádostmi se bohužel vyskytly i takové, které nebyly povinnému subjektu podle jeho tvrzení doručeny. Zřejmě došlo k technickým problémům při odeslání žádosti prostřednictvím elektronické pošty. S tímto problémem se může setkat kterýkoli žadatel. Lze jej eliminovat zabezpečením žádosti elektronickým podpisem nebo zasláním písemné žádosti jako doporučené zásilky, doporučené zásilky s dodejkou, zásilky do vlastních rukou adresáta apod.

Jak již bylo řečeno, v případě, že povinný subjekt nepostupoval zcela podle zákona, byla mu zaslána stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace. Třicet stížností bylo podáno z důvodu neposkytnutí informace nebo poskytnutí částečné či nedostatečné informace. Jednou byl důvodem stížnosti nesouhlas s výší úhrady nákladů a jednou nesouhlas s vyřízením žádosti způsobem uvedeným v § 6 zákona o svobodném přístupu k informacím (odkaz na zveřejněnou informaci).

Povinný subjekt má povinnost předložit stížnost spolu se spisovým materiálem k rozhodnutí nadřízenému orgánu nebo na základě stížnosti poskytnout požadované informace (tzv. autoremedura). Převážnou část podaných stížností vyřídily povinné subjekty bez předání nadřízenému orgánu a poskytly požadované informace. V jednom případě byla stížnost předána nadřízenému orgánu - ředitelce knihovny. V jednom případě povinný subjekt stížnost předal k vyřízení advokátní kanceláři, což je zcela nesprávný postup.

Pokud povinný subjekt stížnost nepředá nadřízenému orgánu k vyřízení, může žadatel podat návrh na opatření proti nečinnosti k odvolacímu orgánu podle § 80 správního řádu. I když několik stížností povinné subjekty nevyřídily, tuto možnost jsem nevyužila.

Ve třech případech vedla stížnost k vydání rozhodnutí o odmítnutí části žádosti a jednou k vydání reakce na stížnost (jakási obdoba rozhodnutí o odmítnutí žádosti). Na tato rozhodnutí jsem reagovala odvoláním. O dvou odvoláních následně rozhodoval nadřízený orgán povinného subjektu - v jednom případě zastavil řízení a zrušil napadené rozhodnutí, ve druhém případě potvrdil postup povinného subjektu. O odvolání proti reakci na stížnost rozhodla ředitelka povinného subjektu a prvotní reakci potvrdila. O čtvrtém odvolání rozhodnuto nebylo, protože jej povinný subjekt nadřízenému orgánu nepředložil.

V rámci průzkumu jsem se setkala ze strany knihoven s několika nedostatky při vyřizování žádosti o informace, které dokládají neznalost zákona o svobodném přístupu k informacím v jeho platném znění a neznalost změn, které přináší novela č. 61/2006 Sb.. Některé příklady chybného postupu přiblížím v následujících odstavcích.

Ve čtyřech případech jsem se setkala s tvrzením, že knihovna není povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Novela zákona však rozšiřuje skupinu povinných subjektů a řadí mezi ně i veřejné instituce. Mezi veřejné instituce lze bezpochyby počítat i veřejné knihovny, proto se na ně vztahuje povinnost poskytovat informace.

Podle zákona o svobodném přístupu k informacím by měly povinné subjekty poskytnuté informace zveřejňovat, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup (nejjednodušeji na svých webových stránkách). Platí to i pro oslovené knihovny, které však tuto povinnost plní velmi omezeně. Poskytnuté informace zveřejnily pouze tři. Mimoto zákon stanoví další informace (převážně organizačního charakteru), které je třeba zveřejnit v sídle a úřadovnách povinného subjektu a také způsobem umožňujícím dálkový přístup. Převážná část knihoven však tyto informace neuvádí. Nejčastěji zveřejňují pouze výroční zprávy, zřizovací listiny, organizační strukturu a knihovní řád.

V určitých případech dává zákon o svobodném přístupu k informacím povinným subjektům možnost omezit žadatelovo právo na informace. Tuto možnost využily tři z oslovených knihoven a neposkytly požadované informace z důvodu jejich výlučného vztahu k vnitřním pokynům a personálním předpisům (§ 11 odst. 1, písm. a)). Nicméně své rozhodnutí řádně nezdůvodnily a nevydaly rozhodnutí o odmítnutí žádosti, proto jim byly zaslány stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace. Je nutné si uvědomit, že i když povinný subjekt omezí právo na informace, musí své rozhodnutí náležitě zdůvodnit a poskytnout žadateli možnost projevit nesouhlas. Povinný subjekt nemůže pouze jednoduše sdělit, že odmítá informace sdělit, protože mu to umožňuje konkrétní paragraf, a dál se tímto nezabývat. Své rozhodnutí musí vždy náležitě zdůvodnit, lehce by totiž mohlo dojít ke zneužití těchto ustanovení zákona. Žadatel, pokud nesouhlasí, samozřejmě může podat stížnost.

Tři z oslovených povinných subjektů požadovaly úhradu nákladů na poskytnutí informací. To samo o sobě není v rozporu se zákonem, ovšem povinný subjekt musí žadateli dopředu oznámit, jakým způsobem úhradu vyčíslil - za co vlastně žadatel platí. V jednom případě se tak stalo. Povinný subjekt požadoval úhradu poštovného. Ve druhém případě povinný subjekt pochybil. Oznámil sice požadavek úhrady nákladů písemně a předem, ale neuvedl, jak byla výše úhrady stanovena. Proto jsem podala stížnost. Ve třetím případě jsem od poskytnutí „placených" informací ustoupila, jelikož šlo o částečné a méně důležité údaje.

Pokud povinný subjekt z jakéhokoli důvodu odmítne poskytnout požadované informace, vždy svůj postup musí zdůvodnit a vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti nebo rozhodnutí o odmítnutí části žádosti. Rozhodnutí o odmítnutí musí mít náležitosti stanovené správním řádem (§ 67 a násl.) - výrokovou část, odůvodnění a poučení účastníků. Rozhodnutí vydaná v rámci průzkumu však tyto náležitosti postrádala a byla vydána až na základě stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace. V první fázi povinné subjekty bez udání důvodu jednoduše sdělily, že požadované informace neposkytnou, nebo informace prostě neposkytly bez jakéhokoli vyjádření.

Jako jeden z největších problémů se při průzkumu ukázal důvod zaslání žádosti o informace a účel dotazování. Zákon o svobodném přístupu k informacím neukládá žadateli povinnost sdělit povinnému subjektu důvod podání žádosti a účel zjišťování informací. Povinný subjekt nemá v žádném případě právo požadovat sdělení účelu nebo tím podmiňovat poskytnutí informací. Přesto čtyři z povinných subjektů před poskytnutím informací požadovaly sdělení účelu, případně se odvolávaly na ochranu osobních údajů. Těmto povinným subjektům bylo sděleno, že žadatel nemá povinnost účel dotazování sdělit a že vzhledem k ochraně osobních údajů nejsou požadovány konkrétní jmenné údaje, ale postačí anonymní údaje v podobě přehledu či tabulky. Dalších dvanáct povinných subjektů účel dotazování také zmiňuje, i když jeho sdělením nepodmiňuje poskytnutí informací. Sdělení účelu ve své reakci na žádost označují jako vhodné či slušné, jako podklad pro poskytnutí co nejpřesnějších informací, v některých případech se objevuje i prosba o sdělení výsledku zjišťování, pokud k němu budou poskytnuté informace sloužit jako podklad. Obdobně se několik povinných subjektů vyjadřovalo k tomu, zda je vůbec vhodné či slušné zasílat žádost o informace jako takovou. Považují za vhodnější prostý dotaz nebo prosbu. Zákon o svobodném přístupu k informacím však zaručuje právo na informace všem občanům České republiky a povinný subjekt by neměl v žádném případě hodnotit, zda je žádost vhodná či nikoli.

Za povšimnutí stojí i podoba a kvalita odpovědí povinných subjektů, i když zákon samozřejmě striktně nestanoví v jaké formě a jakým způsobem má povinný subjekt informace poskytovat. Snahou by ale mělo být poskytnutí co nejsrozumitelnějších a nejpřesnějších údajů.

U zaslaných odpovědí jednoznačně převládaly přehledy s uvedením konkrétních položek úrovně vzdělání a cizích jazyků doplněných počtem zaměstnanců (např. základní - 2, středoškolské - 8, vysokoškolské - 1, angličtina - 4 apod.). Velmi přehledné a podrobné byly odpovědi s údaji o jednotlivých zaměstnancích, kteří byli označeni podle svého pracovního zařazení (např. knihovník, uklízečka, ekonom). Zaslaly je takto čtyři povinné subjekty. Ve dvou případech povinný subjekt zaslal jmenný seznam svých zaměstnanců s požadovanými údaji.

Řada povinných subjektů ve svých odpovědích uváděla údaje o přepočteném stavu zaměstnanců. Tento údaj však nemá ve vztahu k zaslané žádosti vypovídací hodnotu. Např. z celkového přepočteného stavu zaměstnanců 22,5 není patrné, kolik osob přesně je v instituci zaměstnáno nebo kolik má vysokoškolské vzdělání apod. Jedná se pouze o součet pracovních úvazků, nikoli zaměstnanců jako fyzických osob. Povinné subjekty argumentovaly tím, že z žádosti nebylo patrné, zda jsou požadovány údaje o fyzických osobách nebo údaje o přepočteném stavu. Povinný subjekt však v případě pochybností má žadatele vyzvat k upřesnění žádosti.

V neúplných odpovědích nejčastěji chyběly údaje o jazykových znalostech zaměstnanců. Bylo to zdůvodňováno tím, že žádné právní normy (např. Katalog prací) neukládají knihovníkům povinnost znát nějaký cizí jazyk a zaměstnavatelům neukládají povinnost zjišťovat, požadovat a evidovat znalosti cizích jazyků svých zaměstnanců. K tomuto lze vyslovit domněnku, že údaje o jazykových znalostech bývají celkem běžnou součástí životopisů a personálních dokumentů, a tudíž by je zaměstnavatel mohl mít k dispozici. A i kdyby informace o jazykových znalostech zaměstnanců nebyly součástí žádných personálních dokumentů, bylo by až s podivem, kolik vedoucích knihoven nemá přehled o jazykové vybavenosti svých zaměstnanců. Zvláště v době, kdy do knihovních fondů proniká stále více cizojazyčné literatury, klade se důraz na spolupráci mezi knihovnami a rozvíjejí se informační a komunikační technologie. Znalost a používání cizího jazyka je zahrnuto také v Evropském průvodci kompetencemi v oboru knihovnických a informačních služeb. Na druhou stranu, jestliže vedoucí tyto údaje skutečně nemá k dispozici, mohlo by se jednat o vytváření nových informací, na jejichž poskytnutí ovšem žadatel nemá právo.

Některé povinné subjekty si také „zjednodušily" práci zasláním Ročního výkazu o knihovně nebo vybranými údaji z výkazu. Tato odpověď však nemusí být zcela přesná a aktuální. Roční výkaz neobsahuje informace o jazykových znalostech zaměstnanců a jsou v něm obsaženy údaje platné ke konci kalendářního roku, nikoli k datu podání žádosti. Tudíž podle výkazu může mít knihovna např. deset zaměstnanců, ale v srpnu 2007 již jedenáct.

Z provedeného průzkumu tedy jednoznačně vyplynulo, že řada knihoven má problémy s vyřízením žádosti o poskytnutí informace v souladu se zákonem a nemá povědomí o novelizaci zákona o svobodném přístupu k informacím.

Knihovny by si však měly uvědomit, že jsou povinnými subjekty a že mohou být osloveny s žádostmi o informace a jejich vyřizování se může stát běžnou součástí pracovní nápně knihovníků. A měly by k této skutečnosti přistupovat s vědomím, že podání žádosti není projevem arogance žadatele nebo obtěžováním povinného subjektu, ale právem každého občana a projevem jeho snahy získat informace způsobem umožňujícím bránit se proti případnému neposkytnutí informací.

Vybraní pracovníci knihovny by měli být schopni posoudit, zda se jedná o žádost ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, a měli by být schopni žádost v režimu zákona vyřídit. Jejich prioritou by mělo být co nejvíce žádosti vyhovět a poskytnout jasné a srozumitelné informace, namísto hledání způsobu, jak se zodpovězení žádosti vyhnout, omezit právo na informace a odepřít poskytnutí informace. V případě, že odmítnou poskytnutí požadovaných informací měli by to náležitě zdůvodnit a měli by vždy vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti s patřičnými náležitostmi (výroková část, odůvodnění a poučení účastníků). Samozřejmostí by mělo být dodržování lhůt pro vyřízení žádosti. Stejně jako žádostí měli by se důsledně zabývat i zaslanou stížností na postup při vyřizování žádosti o informace nebo odvoláním.

Pro větší efektivitu poskytování informací by bylo dobré, kdyby byl proces vyřizování žádostí o informace v rámci instituce vyjasněn a pokud možno přesně stanoven. Bylo by dobré určit konkrétního zaměstnance, který by se zabýval vyřizováním žádostí v souladu se zákonem, zajišťoval by zveřejnění údajů stanovených zákonem i poskytnutých informací, měl by dostatečné znalosti oblasti práva na informace a sledoval by další změny a vývoj. Téměř všechny knihovny usilují o spokojenost uživatelů s knihovními a informačními službami, tak proč by tomu tak nemělo být i v oblasti poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Pro dobrý přehled a orientaci zaměstnanců knihoven v oblasti práva na informace svědčí i to, že znalost práva na informace u knihovníků a informačních pracovníků předpokládá i Evropský průvodce kompetencemi v oboru knihovnických a informačních služeb. Ve skupině Informace je zařazena kompetence Aplikace práva na informace.

Závěrem lze říci, že knihovny by měly chápat vyřizování žádostí o informace a poskytování informací jako běžnou součást své práce a usilovat o kvalitu této činnosti tak, jak to činí i v případě dalších nabízených služeb a vykonávaných činností. Kvalitně vyřízená žádost o informace se může stát jejich dobrou vizitkou.

 

Použité zdroje

Česko. Zákon č. 176 o svobodném přístupu k informacím. In Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 60, s. 2047-2055. Dostupný z WWW: <http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2006/sb060-06.pdf>.

Česko. Zákon č. 500 ze dne 24. června 2004 správní řád. In Sbírka zákonů České republiky. 2004, částka 174, s. 9782-9827. Dostupný z WWW: <http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/2004/sb174-04.pdf>.

Evropský průvodce kompetencemi v oboru knihovických a informačních služeb [online]. Praha : Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, 2006. 137 s. Dostupný z WWW: http://skip.nkp.cz/KeStazeni/Pruvodce_kompetencemi2007.pdf.
ISBN 80-85851-17-2

KUŽÍLEK, Oldřich, ŽANTOVSKÝ, Michael. Svoboda informací : svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky. Praha : Linde, 2002. 182 s.
ISBN 80-7201-318-1.

Vyřízené žádosti o poskytnutí informace, vyřízené stížnosti na postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace, rozhodnutí o odvolání, osobní korespondence a další podklady získané v rámci průzkumu Svobodný přístup k informacím, které však s ohledem na zachování anonymity dotazovaných povinných subjektů nejsou uváděny v podobě bibliografických citací.

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
12. 7. 2016

Článek se mi líbil, je až s podivem kolik institucí se tímto zákonem nezabývá a odmítá ho, zřejmě je to ještě strach z dob totalitního režžimu komunismu ČSR.

Děkuji autorce a přeji jí další úspěchy. Míla Skramuská DS, Heřmanův Městec.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback