Teorie poznání založená na teorii Autopoiesis

Příspěvek se zabývá teorií poznání založené na teorii fungování seberegulujících se systémů. Příspěvek původně vznikl jako seminární práce a vychází především z textů Humberta Maturany.

Úvod

Domnívám se, že podíváme-li se ve zkratce na dějiny „teorií poznávání" od antiky po dnešek, zjistíme, že hlavní paradigma bylo vždy jistou formou dualismu. Ve starověku se jednalo o Platónův  svět reálný a svět idejí, ústředním tématem středověkých filozofů se stal vztah dokonalý Bůh a nedokonalý člověk, hlavním přístupem novověku je Descartovo rozdělení světa na substantia extensa a substantia cognitas. V současnosti je v podstatě toto karteziánské rozdělení vyjádřeno v mind-body problému. Poslední novověký dualismus je ovšem oproti předchozím případům ochuzen o onen „vyšší", „metafyzický" prvek, obě složky poznávacího systému jsou věci reálně existující, není pouze jasný jejich vzájemný vztah. Jistě, otázkou je, zda je absence oné „nereálné" a nepostihnutelné složky ve výkladu světa pozitivní či negativní. Dle mého mínění při tomto hodnocení záleží na faktu, zda je hodnotitel „civilizačním" optimistou či pesimistou, tedy, žije-li hodnotitel v přesvědčení, že lidstvo díky neustále se zlepšujícím technologiím kráčí vstříc světlé budoucnosti nebo je-li zastáncem názoru, podle nějž lidstvo stojí na pokraji ekologické katastrofy.

Na tomto místě musím uvést přiznání, že osobně se přikláním spíše k názoru druhému. Proto se omlouvám, následující text díky tomu  bude v tomto ohledu poněkud zaujatý. Tedy, osobně považuji takovýto materialistický či realistický nebo i objektivizující přístup k poznávání za nepříliš vhodný. Vyjádřím-li to velice zjednodušeně a ve zkratce, současná věda se domnívá, že svět či spíš vesmír je objektivně existující, poznatelný a z toho logicky vyplývá i existence všeobecně planých pravd. Poznávání je tedy chápáno jako logický či empirický proces, který vede k plnému pochopení toho, co nazýváme objekty externí reality. Z toho pak čerpá lidstvo jakési „morální oprávnění" na jehož základě používáme poznání pouze jako prostředek k ovládnutí či přetvoření této vnější reality. Problémem je, že díky tisíciletí zažité představě člověka coby nejdokonalejší bytosti (ať už jako obrazu božího či jako nejdokonalejšího produktu evoluce) je toto naše přetváření světa antropocentrické, tedy směřované tak, aby nové prostředí co nejlépe vyhovovalo právě našemu živočišného druhu, čímž jej ovšem zcela paradoxně v podstatě likviduje. 

V své práci bych ráda ve stručnosti představila teorii poznání založenou na teorii fungování seberegulujících se systémů[1]. Toto pojetí dle mého názoru nabízí výklad skutečnosti, který definitivně překonává modernistické rozdělení objektu od prostředí, částí od celku a duše od těla a je výrazně „antiantropocentrické". Tato teorie také tvoří protiváhu k v současností nejrozšířenějšímu pojetí, které vykládá poznání jako proces přijímání, zpracování a reprezentace čehosi z vnějšku, co je nazýváno „informace".

Koncept ztotožňující proces života s procesem poznání byl ve své první podobě vytvořena dvěmi chilskými biology, Humbertem Maturanou a jeho žákem Franciscem Varelou. V pozdějších letech se ale jejich cesty rozešly a každý z nich si tuto teorii poněkud upravil „po svém". Při psaní této práce jsem vycházela především z textu Maturanových, z tohoto důvodu budu zmiňovat ve spojitosti s autorstvím jeho jméno. Rozhodně to není proto, že by bylo mým záměrem nějak snižovat zásluhy pana Varely.

1. Autopoiesis

Prvním krokem při vzniku Maturanovy teorie poznání byla formulace teorie organizace živých  systému.

Počátek tohoto problému souvisí se vznikem Bertalanffyho obecné teorii systémů počátkem 20. století, v níž autor upozornil na tu skutečnost, že celek propojený vzájemnými vazbami vykazuje jiné vlastnosti, než jednotlivé prvky. Jedná se tedy o popis jakési objektivně existující vnější reality pomocí jasného vymezení jejich jednotlivých komponentů, ovšem k jednotlivým objektům jsou přičteny i jejich vzájemné vazby.

Přímo sama teorie autopoiesis vznikla podle jednoho z jejích autorů jako důsledek snahy o určení, který ze systémů můžeme označit za živý. Schopnost reagovat na vnější podmínky nebo proces výměny molekul z vnějším prostředím nejsou dostačujícím kritériem, neboť některé z fyzikálních či chemických systémů vykazují tyto vlastnosti též - například větrný vír či Bénárovy buňky. První závěry této snahy byly poprvé zveřejněny roku 1973 v článku Autopoiesis: The organization of living systems ,its Charakterization and a Model [2] Zde jeho autoři definovali živý systém jako:

„Dynamickou entitu, realizovanou ve formě uzavřené sítě neustále produkující své složky, takže skrze jejich vzájemné interakce při procesu  produkce a rozkladu těchto složek:

a) je neustále znovu utvářena ta samá síť, jež je vyprodukovala

b) azároveň je tak určován rozsah sítě a její operační hranice, jež ji oddělením od okolního prostoru ustanovují jako dynamickou jednotu vprostoru definovaném prvky, které ji stvořily."[3]

Pro systém splňující tyto podmínky pak byl vytvořen termín autopoietický. Tento výraz je složeninou dvou řeckých slov. Prvním termínem je „auto" s významem „vlastní", „samo" a druhým „poesis" znamenající „utváření".[4] Volně přeloženo do češtiny, jde tedy o systém „sebeutvářející se".

Z definice tedy vyplývá, že autopoietický systém je samostatná, od svého okolí vlastními hranicemi oddělená jednotka s charakteristickou schopností udržovat se funkční prostřednictvím procesů seberegulace. Při snaze o pochopení této teorie je nesmírně důležité si uvědomit, že jejím účelem není podrobný popis konkrétních prvků, z nichž je složen živý systém, ale že jedná se pouze o abstrakci fungování živého systému.(Bertalanffyho kruhový systémový model je v podstatě nahrazován novým, komplikovanějším a provázanějším modelem síťovým.) Autopoiesis je tedy popisem organizace živých systémů jako uzavřené sítě vzájemně se ovlivňujících procesů, které jsou chápány jako jednotný celek vzájemných souvislostí, v němž se každá složka je podílí na procesu transformace nebo reprodukce sebe samé i složek ostatních, čímž je živý systém udržován jako jednotný celek. Prostřednictvím autopoiesis je určitá struktura zachovávána jako fungující jednota nějakým způsobem vymezená od okolního prostoru. Udržování vlastních hranic je pro seberegulující se soustavu velice důležité, neboť ve chvíli, kdy jsou hranice prolomeny, systém zaniká.

Systém je tedy uzavřená, od svého okolí výrazně ohraničená jednotka, na druhou stranu je neoddělitelně spjat se svým okolím prostřednictvím neustálé výměny molekul. Jestliže jsou oněmi komponenty autopoietického systému molekuly, existuje takovýto systém v „molekulárním prostoru", tedy v tom, co nazýváme mikrosvětem. Změna oproti předchozím pojetím metabolismu spočívá v tom, že molekuly systémem pouze procházejí, nepodílí se žádným způsobem na utváření jeho struktury. Ale pozor, snažíme-li se tento princip popsat či pochopit, musíme tedy především opustit tradiční tendence chápat živý organismus skrze vysvětlování jednotlivých toků molekul.

2. Organizace a struktura

V předchozí kapitole bylo vysvětleno, že autopoiesis je principem organizace živých systémů. Popisujeme-li proces samoregulace u živých systémů, musím k výrazu organizace připojit termín struktura. Je nutné si tyto dva pojmy rozlišit:

a) Organizace - tímto pojmem označujeme vztahy mezi složkami jež určují třídu identity složené entity, jedná se o popis abstraktních vztahů mezi složkami.

b) Struktura - je oproti tomu popisem vztahů mezi jednotlivými komponenty. Stavbou rozumíme aktuální vztahy mezi hmotnými prvky struktury.

Struktura systému tedy v průběhu času prochází změnami, naopak organizace je zachovávána jakožto jakýsi fenomén systému, neboli to, co jej činí být sebou samým, charakterizuje jej a přiřazuje k určitému živočišnému druhu (tedy jej dělá buňkou, krtkem, mrkví, atd...). Podle autorů je všem živým systémům v našem vesmíru prý vlastní stejná organizace. Toto tvrzení je  pochopitelné, neboť ve všech organizmech operujících v tomto vesmíru na molekulární úrovni musí probíhat obdobné procesy, jež umožní jejich přežití. Na druhou stranu, idea jednotného uspořádání by mohla být vykládána jako jistá forma redukcionismu. Podstatu všeho není v tomto případě redukována na jediný, ve všem obsažený element, ale na jediné uspořádání.           

3. Změny struktury

Jelikož tedy struktura systému se může procházet změnami, je dále nutné zabývat se těmito změnami, neboť jen jejich prostřednictvím je uskutečňován proces žití. Můžeme rozlišit strukturální změny dvojí povahy[5]:

1) strukturální změny, jejichž pomocí je udržována organizace systému. Ty Maturana nazývá „změnami postavení". Jejich pomocí uskutečňuje organismus své žití a zachovává si svou identitu

2) změny, které živý systém nedokáže začlenit do svého uspořádání a jeho organizace je zničena. Tyto autor označuje jako „změny rozkladné" Způsobují zánik původního organismu, na jeho místo v prostředí nastupuje něco nového.

Strukturální změny jsou neustávajícím procesem, který je spouštěn prostřednictví interakcí živého systému s prostředím, v němž se vyskytuje. Organismus se tedy  mění, aby se mohl udržet funkční v určitém prostředí. Protože však nestojí sám o sobě, ale je obklopen jinými živými organismy, pro něž platí to stejné, co pro něj, reaguje na jeho změny okolí dalšími změnami, na které je organismus opět nucen reagovat strukturální změnou. Život je tedy řetězcem neustálých strukturální změn vzájemného přizpůsobování se vzájemnému přizpůsobování se. Tento nepřetržitý proces strukturálních změn nazývá Maturana  „strukturální spojování".[6]   Maturana nazývá tento prostor, ve kterém živý systém realizuje své žití „nikou"[7]. Autopoietický systém neexistuje jako celek, jeví se tak pouze výsledek jeho strukturálního spojování v jeho nice. To, co určuje identitu živého systému jako části organismu je způsob jeho žití uchovávaný procesem strukturního spojování.  

4. Proces žití

Proces žití je tedy totožný s procesem uskutečňování autopoiesis.

Živé systémy existují jako molekulární systémy v strukturou daném systému, tudíž vše, co se jim nebo v nich přihodí, stane se v tomtéž okamžiku tím, co je určuje. Živé systémy vykazují něco, co by se dalo nazvat jako „duální existence":

jako jednotka čili organismus, což je to, co je činí býti sebou samým a uchovává se tak v průběhu času jejich bytí a zároveň v prostoru v němž operují jako molekulární autopoietické systémy, tedy v oboru jímž se uskutečňují jako složená molekulární entita.

Živé systémy žijí pouze tak dlouho, jak dlouho dokáží udržet své vnitřní postavení. Je to tedy tak dlouho, dokud je schopno přizpůsobit svou organizaci a své vztahy s prostředím. proč dobře fungující autopoietické systémy vlastně zanikají se nabízejí dvě možnosti. Prvním možným vysvětlením je zánik vlivem působení fyzikálních podmínek. Každý systém je sice schopen vyrovnávat se prostřednictvím seberegulace s působením vlivů okolí, ne však s něčím, co by vyžadovalo takovou změnu jeho vnitřního uspořádání, že by přestal být sám sebou. Zánik systému by potom nastal v okamžiku, kdyby se dostal do takové situace, s níž by se díky své charakteristice nebyl schopen vyrovnat. Další možností je ztráta schopnosti reprodukce svých složek.

Do samotného procesu uskutečňování autopoiesis (tedy žití) autoři nezahrnují procesy rozmnožování. Je to logické, neboť smyslem autopoiesis je udržet živý systém sebou samým (tedy živým), nikoliv produkovat další živé systémy.

5. Poznávání

Jedním z nejdůležitějších tvrzení Maturanovy (a Varelovy) teorie poznání je ztotožnění procesu žití s procesem poznání. To, co lidé obvykle nazývají jako „poznávání" je totiž podle Maturany pouze schopnost živého systému operovat ve shodě s prostředím, v němž existuje. Poznávání je tedy procesem totožným s „strukturálního spojování", je to onen výše již zmiňovaný proces neustálého přizpůsobování se struktury živého organismu přizpůsobující se svému okolí, které se přizpůsobuje jeho přizpůsobování a je tedy nejdůležitějších činností při procesu sebeudržování a sebeutváření.  Poznání tedy není výsledkem nějakého výpočtu provedeného v nervové soustavě na základě přijatých dat či informací, které nám pomohou znovuvytvořit ve vědomí přesný obraz reálně existujícího vnějšího světa, nýbrž charakteristickým rysem života.[8] Tato teorie poznávání se tímto staví proti antropocentristickým schématům teorií ostatních, neboť za poznávající (a tudíž důležité a ohledy vyžadující) jsou takto považovány i struktury nemající vysoce rozvinutou nervovou soustavu, tedy v podstatě mozek. Na základě těchto poznatků je možno odvodit dvě hlavní tvrzení, která odporují v současnost nejrozšířenějšímu paradigmatu „informačnímu":

a) Poznáváme celým tělem, nikoliv specializovaným kognitivním systémem.

b) Vnější svět existuje, ale jeho podoba není jasně předem dána. Výsledný tvar světa je dán povahou samotného systému a je ovlivňován jak přicházejícími zvenčí, tak procesy probíhajícími uvnitř něj samotného.

Tvrzení, že systém poznává jako celek není nějak protichůdné k biologickým zjištěním, že každá část živého organismu je specializovaná na vykonávání určité funkce. Jde pouze o to mít na zřeteli, že každá ze složek provádějících svou specifickou funkci je během onoho provádění natolik ovlivňována a měněna ostatními složkami a svým okolím, že nemůžeme chápat výsledek tohoto procesu pouze jako výsledek práce oné složky. 

6. Strukturální determinismus

Autopoietické uspořádání jednotlivých živých soustav působí svým způsobem i jako jisté omezení. Systém totiž nikdy nemůže při procesu seberegulace podstoupit změnu takového rozsahu, že by tím překročil způsob uspořádání vlastní své třídě. Počet možných změn uspořádání v rámci každého organismu je tedy omezen jeho druhovou příslušnosti. Živý systém se nikdy ve snaze uchovat se „při životě" nemůže přizpůsobit do takové míry, že by se stal „někým jiným". Takovouto  nemožnost překonat svou vlastní organizaci pojmenoval Maturana „strukturální determinismus"[9].

7. Utváření světů

Strukturální determinismus ovšem není tak jednoznačně určující, jak by se mohlo na první pohled zdát. Podle autora je každá živoucí struktura v prostoru svých hranic jistým způsobem nezávislá, „svobodná" jednotka. Dalo by se říci, že při reakcích na změny přicházející zvenčí provádí něco jako proces „výběru". Tedy změny přicházející do organismu zvenčí proces přestavby jeho uspořádání neřídí, přesně neurčují co se stane. Působí zde pouze jako jakýsi spouštěcí mechanismus. Systém sám si vybere, které z okolních změn tento proces spustí. Dalo by se tedy říci ,že systém se určitým způsobem „rozhoduje", na co bude reagovat. Tímto výběrem si ovšem každá autopoietická struktura utváří svůj vlastní svět obsahující pouze to, co byla „ochotna" zaznamenat. Podle autorů tedy nemůžeme chápat poznání jako reprezentaci objektivního světa existujícího tam venku. Svět každého živého organismu se utváří teprve na základě jeho interakcí s okolím, které probíhají jako součást jeho snahy udržet se funkční, tedy živý. Podoba výsledného světa je závislá na samotné struktuře organismu.[10] U organismů složitějších je tento výběr zřejmě ovlivněn z velké části i předchozími zkušenostmi.

Ovšem, pozor, nemůžeme toto tvrzení otočit takovým způsobem, že bychom tvrdily, že stavba nějakého organismu jeho příčinou chování. To, co se jeví pozorovateli jako chování není dovedností organismu, ale nutná podmínkou jeho existence v prostoru vztahů, v němž existuje. Takovéto nevhodné uchopení by mohlo ve své nejextrémnější poloze vést k návratu k antropometrii a zjišťování zločineckého sklonu obočí, což by byl zřejmě přesný opak toho, co autoři touto teorií zamýšleli.

8. Pozorovatel a jazyk

Dalším důležitým termínem je pozorovatel, tedy osoba, která se snaží živé systémy popsat. Tímto se tedy pozorovatelem je tedy míní lidská bytost. Základem pro její pozorování je schopnost uvědomit si, že to, co pozoruje, není on sám - tedy sebeuvědomění.[11] Následně výsledky svých pozorování vyjadřuje  v jazyce. Zde je tedy na místě uvést, jakým způsobem chápe Maturana vznik a funkci jazyka.

Člověk je tvor, který žije ve skupinách a jazyk se u něj podle autora vyvinul jako pouze prostředek pro vzájemné koordinace chování. Považuji za důležité zdůraznit, že podle této teorie tedy nevznikl jazyk jako nástroj k popisu vnějšího světa, ale jako prostředek k v rámci „smečky", která by mohla být považována za zvláštní druh seberegulujícího se systému. Tedy, podle Maturany se prostřednictvím jazyka uskutečňuje doslova „koordinaci koordinace chování", neboť prostá koordinace chování probíhá už skrze „strukturální spojování" mezi organismy jazyk nepoužívajícími. Lidé existují jako součást biosféry a používají jazyk jako způsob vzájemných interakcí v procesu „strukturního  spojování". To, že operujeme jazykem nás tedy podle autora z přírody nevyděluje, neruší to tu skutečnost, že jsme strukturou determinovanými živými systémy.[12]

Z uvedeného vyplývá, že ať už popisuje pozorovatel cokoliv, popis vždy jistým způsobem koresponduje s momentálním uspořádáním jeho vlastní struktury a zároveň je vždy popis omezen rozsahem jeho organizace.

Dalším faktem, který zpochybňuje koncept objektivního poznání je nutnost fyzické přítomnosti pozorovatel na místě pozorování. V té chvíli se totiž stává součástí prostředí, v němž se vyskytuje pozorovaný organismus a v souladu s principem „strukturálního spojování" začíná tak ovlivňovat pozorovanou strukturu a zároveň je jí sám ovlivňován.

Tedy, shrneme-li dva předcházející odstavce, neexistují objektivní popisy, pozorovatel vždy z velké části popisuje i „sebe".

Při zvažování jakékoli teorie by jsme tedy měli mít ne mysli následující:

„Cokoliv co bylo řečeno, bylo řečeno pozorovatelem. Ve své řeči mluví pozorovatel k dalšímu pozorovateli, jímž může být i on sám; cokoliv platí pro jednoho platí stejně dobře i pro druhého. Pozorovatel je lidská bytost, což je živý systém a cokoliv platí pro živý systém platí i pro něj."[13]

                                                

9. Závěry plynoucí z Maturanovy teorie poznání

Zajímavé je, že tato teorie bývá považovaná za extrémní či radikální a nedošlo k jejímu většímu rozšíření. Je to zřejmě z největší části tím, že zpochybňuje základní pojmy, na nichž je postaveno současné paradigma. Jedná se o kauzalitu, evoluci, objektivitu, realitu a i vědeckost jako takovou. A také - to zmiňuji především vzhledem k oboru který studuji - popírá i existenci informace jako objektu externí reality, kterou je možno sbírat, třídit a skladovat.

Dalším „nepřípustným tématem" je ta možnost výkladu Maturanova modelu poznávání, že nelze oddělovat osobnost autora od jeho díla. Neboli, můžeme tvrdit, že každá teorie není v podstatě ničím jiným, než odrazem kognitivní domény jejího autora.

Maturanovi teorie se sice snaží poukázat na fakt, že člověk je pouze dalším živým systémem jehož bytí je závislé a ovlivněné okolním prostředím, ovšem odpůrci jeho teorií mohou poukázat na to, že i tak se autor neobešel bez vytvoření zvláštní kategorie pro člověka, neboť zatím co ostatní, jazyk nepoužívající organismy prostřednictvím komunikace pouze koordinují své chování, člověk prostřednictvím jazyka  provádí koordinaci koordinace chování.

V úvodu jsem v mírně kritickém duchu zmínila dualismus. Je pravdou, že i v Maturanově (a Varelově) teorii autopoiesis je systém tvořen dvěmi složkami, strukturou a organizací. Dle mého mínění Je ovšem rozdíl v tom, že se vzájemně nevylučují, ale naopak, spoluutváří v jednom okamžiku jeden systém a jsou jednoznačně neoddělitelné.

Závěr

Teorie poznání vycházející z teorie Autopiesis tak tvoří protiváhu k v současností nejrozšířenějším „informačnímu" konceptu světa, kdy je svět složen z nezávislých objektů přijímatele, vysílače a zprostředkovatele informace. Takový svět je spíše světem „řídkým", světem osamělých nezávislých objektů. Oproti tomu svět seberegulujících se struktur je spíše světem „nahuštěným". Mezi jednotlivými entitami neexistují mezery, které by musely být vyplňovány pomocí předmětu informace, aby tak byla možnost vzájemně si uvědomovat svou existenci. Každý systém je součástí určitého prostředí, od nějž nejde oddělit, aniž by došlo k jeho zániku. Seberegulující se entity jsou v tomto prostředí umístěny jedna vedle druhé, jsou ve vzájemných vztazích, neustále spolu komunikují skrze uskutečňování své autopoiesis a tím poznávají.


Použité zdroje

 

MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-06-07]. Dostupný z WWW: <http://www.isss.org/maturana.htm>.

CAPRA, Fritjof. Tkáň života : Nová sysntéza mysli a hmoty. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. 292 s. ISBN 80-200-1169-2.                                                     

Ekologická nika. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekologick%C3%A1_nika>.                

MATURANA, Humberto. Biology of Cognition [online]. c 2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M70-80BoC.html>.

MATURANA, Humberto. Biology of Language : The Epistemology of Reality [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M78BoL.html>.

MATURANA, Humberto. Cognition [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M78bCog.html>.

VARELA, Francisco. Autopoiesis and a Biology of Intentionality [online]. [cit. 2006-12-13]. Ve formátu PDF. Dostupné na: http://www.eeng.dcu.ie/~alife/bmcm9401.


 

[1] Teorie bývá někdy nazývána teorií poznání Santiago. Jelikož však sami její tvůrci toto označení nepoužívají, rozhodla jsem se ji tak též nenazývat.

[2] VARELA, Francisco - MATURANA, Humberto - URIBE, Ricardo. Autopoiesis: the Organization of Living Systems, its Characterization and a Model. BioSystems, 1974, no 5, p. 187-196.

[3] V průběhu let autoři definici různými způsoby upravovali. V každém článku je definice autopoietického systému vyjádřena trochu jinými slovy, její význam však zůstává zachován. Citovaná definice pochází z:

MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-06-07]. Dostupný z WWW: <http://www.isss.org/maturana.htm>.

[4] CAPRA, Fritjof. Tkáň života : Nová sysntéza mysli a hmoty. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. strana 98.                                                          

[5] MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.isss.org/maturana.htm>.

[6] V angličtině zní tento termín „structural coupling". Nepovažuji tento svůj překlad za příliš vhodný, ale nepodařilo se mi vytvořit výstižný český ekvivalent. Doufám, že pro potřeby této práce bude tento překlad dostačující

[7] Nepodařilo se mi bohužel zjistit, nakolik tato nika souvisí s nikou ekologickou, tedy s kombinace podmínek a zdrojů, které dovolují druhu zachovat životaschopnou populaci. Definice niky převzata z:

Ekologická nika. Wikipedie: Otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekologick%C3%A1_nika>.       

[8] MATURANA, Humberto. Biology of Cognition [online]. c 2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M70-80BoC.html>.

[9] MATURANA, Humberto. Autopiesis, Structural Coupling and Cognition [online]. 333 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.isss.org/maturana.htm>.

[10] CAPRA, Fritjof. Tkáň života: Nová sysntéza mysli a hmoty. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. strana 239 - 241.

[11] MATURANA, Humberto. Biology of Language : The Epistemology of Reality [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: <http://www.enolagaia.com/M78BoL.html>.

[12] Což je opačné k  pojetí například Karla Jasperse, který zastával názor, že člověk se mluvením vyděluje z přírody, což mu způsobuje pocit věčného osamění. Viz. např.:

JASPERS, Karl. Úvod do filozofie. Přeložil Jiří Fiala. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1991. 131 s. ISBN 80-7066-431-2.

 

[13] MATURANA, Humberto. Biology of Cognition [online]. c2000 [cit. 2006-12-13]. Dostupné na: http://www.enolagaia.com/M70-80BoC.html.

 

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

20 komentářů

Obrázek uživatele sdlfjls

Filosofie je věc moc těžká, její abstraktní předmět znemožňuje empirické ověření, proto pravda a omyl, v ní koexistují skoro zcela přirozeně, což scientisticky ladění vědci považují za argument proti filosofii. Není tomu tak. Existence omylu je nutným doprovodem našeho nedokonalého poznání, tendence hledat příliš jednoduchá vysvětlení, vést se na modních vlnách apod. Cesta k pravdě je náročná, těžká a nevděčná, ale ten kdo ji ve filosofii není ochoten podstoupit, není filosofem, i když dosáhl titulu profesora. I omyl je pro autentické filosofování důležitý - upozornění na něj může vést k pravdě. A skutečný filosof (přes všechnu lidskou pýchu a ješitnost) by měl ocenit, když ho ne něj někdo upozorní. Autorka se snad nebude zlobit pro mé upřímně míněné výtky.

hlavní paradigma bylo vždy jistou formou dualismu. Ve starověku se jednalo o Platónův  svět reálný a svět idejí, ústředním tématem středověkých filozofů se stal vztah dokonalý Bůh a nedokonalý člověk, hlavním přístupem novověku je Descartovo rozdělení světa na substantia extensa a substantia cognitas.  

Ad dualismus. Ano, hlavní paradigma je formou dualismu. Podoby dualismu se však od sebe značně liší. Některé jsou udržitelné, jiné nikoliv. Novověk a osvícenství těží z Descartovského dualismu, který na počátek klade subjekt. Vychází ze snahy o noetické zakotvení poznání. Descartes postupuje takto: pochybnost – pochybnost je myšlení – myšlení = existence subjektu – v subjektu je idea Boha – Bůh nedovolí, aby smysly klamaly; ergo existuje vnější svět. To je počátek osvícenského racionalismu a snahy o ovládání přírody. 

Ad dokonalý Bůh – nedokonalý člověk. Stricto dictu – člověk je rovněž dokonalý (má vše, co jako člověk má mít), ale jen partikulárně, protože je jako stvořené jsoucno jsoucno omezené a konečné. Bůh je oproti všemu stvořenému dokonalý absolutně, je příčinou všeho bytí a jako příčina je inseitní (má bytí sám od sebe), nutný (není zapřičiněný ničím jiným), neměnný (je absolutně dokonalý, proto se nemůže zdokonalovat). Celé stvoření je Bohu podobné (nejen člověk) podle zákona kauzality, který říká, že účinek musí být nějak obsažen v příčině a příčinou všeho je Bůh. Různé typy stvořených jsoucen jsou Bohu podobné více a jiné méně, mezi stvořením je hierarchie. Člověk je nejvyšším tělesným tvorem, protože je zároveň obdařen nesmrtelnou rozumovou duší. Vyššími tvory jsou však andělé, kteří jsou ryze duchovní. Dualismus descarteovský je oproti aristotelskému mnohem tvrdší. Mezi duchem a přírodou je téměř nepřekročitelná propast. Descartes považuje zvířata za stroje, které nemohou cítit bolest. To je z hlediska aristotelského dualismu, který je založen na analogii jsoucen nesmysl. Proti dualismu je možné postavit jen monismus, který ovšem je sotva udržitelný. 

Poslední novověký dualismus je ovšem oproti předchozím případům ochuzen o onen „vyšší", „metafyzický" prvek, obě složky poznávacího systému jsou věci reálně existující, není pouze jasný jejich vzájemný vztah. Jistě, otázkou je, zda je absence oné „nereálné" a nepostihnutelné složky ve výkladu světa pozitivní či negativní. 

Metafyzické neznamená nereálné, ale nehmotné a smyslově nepostižitelné. S metafyzickými pojmy běžně pracujeme – vyvozujeme je ze smyslově vnímatelných skutečností. I materialista, pro něhož reálné = hmotné a smyslově vnímatelné tak činí. Nemůže jinak. Metafyzické tedy je reálné a postihnutelné, ovšem ne smysly, ale abstraktním uvažováním.  

Ad pozitivní – negativní. Ve vědě bych hodnotu přiznával pravdivému, nehodnotu nepravdivému. Metafyzika se v novověku z explicitních filosofických spekulací přesunula do implicitních předpokladů „zaručeně nemetafyzických“ teorií. Její popírání při současném užívání je třeba hodnotit jako negativní. 

Dle mého mínění při tomto hodnocení záleží na faktu, zda je hodnotitel „civilizačním" optimistou či pesimistou, tedy, žije-li hodnotitel v přesvědčení, že lidstvo díky neustále se zlepšujícím technologiím kráčí vstříc světlé budoucnosti nebo je-li zastáncem názoru, podle nějž lidstvo stojí na pokraji ekologické katastrofy.  

To je zjevně falešné dilema. Nemyslím si, že lidstvo kráčí vstříc světlé budoucnosti, ani že stojí na pokraji ekologické katastrofy. Tercium est datur. 

Na tomto místě musím uvést přiznání, že osobně se přikláním spíše k názoru druhému. Proto se omlouvám, následující text díky tomu  bude v tomto ohledu poněkud zaujatý.  

Filosofický názor by neměl být zaujatý, ale podpořený argumenty. Pak se netřeba omlouvat. 

Tedy, osobně považuji takovýto materialistický či realistický nebo i objektivizující přístup k poznávání za nepříliš vhodný. Vyjádřím-li to velice zjednodušeně a ve zkratce, současná věda se domnívá, že svět či spíš vesmír je objektivně existující, poznatelný a z toho logicky vyplývá i existence všeobecně planých pravd. Poznávání je tedy chápáno jako logický či empirický proces, který vede k plnému pochopení toho, co nazýváme objekty externí reality. Z toho pak čerpá lidstvo jakési „morální oprávnění" na jehož základě používáme poznání pouze jako prostředek k ovládnutí či přetvoření této vnější reality. Problémem je, že díky tisíciletí zažité představě člověka coby nejdokonalejší bytosti (ať už jako obrazu božího či jako nejdokonalejšího produktu evoluce) je toto naše přetváření světa antropocentrické, tedy směřované tak, aby nové prostředí co nejlépe vyhovovalo právě našemu živočišného druhu, čímž jej ovšem zcela paradoxně v podstatě likviduje.  

Ad objektivita. Realistický a objektivní nerovná se materialistický. Realismus předpokládá schopnost poznání, objektivita znamená předpoklad existence jsoucen nezávisle na poznání. S tím skutečně operuje věda, stejně jako předvědecké myšlení. A s tím operovali i tvůrci prezentované teorie poznání. Protože kdyby nebyli schopni poznávat (realismus), nemohli by vytvořit tuto teorii. Kdyby způsob poznání, který prezentují, neexistoval objektivně, nemohli by teorii vydávat za vědckou. 

Ad morální oprávnění k přetváření reality. Z poznání reality neplyne morální oprávnění k jejímu naprostému ovládání. Poznání ovšem samozřejmě umožňuje člověku jistým způsobem realitu přetvářet. Není to díky zažité představě, ale díky lidské přirozenosti, která dokáže rozpoznat vztahy mezi jsoucny a na základě nich jednat. To, že se tvoření vymyká často člověku z rukou je dáno porušením přirozenosti člověka (to už je argument teologický), který zneužívá svých schopností. 

Tato teorie také tvoří protiváhu k v současností nejrozšířenějšímu pojetí, které vykládá poznání jako proces přijímání, zpracování a reprezentace čehosi z vnějšku, co je nazýváno „informace".  

Jsou-li sebeutvářející se systémy samostatnou jednotkou (jak tvrdí teorie), pak přijímají informace od věcí zvnějška, pokud ovšem není chápáno jako jediný sebeutvářející se systém celé universum. Ale to už bychom byli zpět u Parmenida, Spinozi či Hegela. Tedy teorie je rovněž dualistická rozlišuje-li autopoietické systémy jako relativně nezávislé entity. V opačném případě by muse existovat systém jediný – celý svět.

A to jen k úvodu.

 

 

Obrázek uživatele sdlfjls

V podstatě se jedná o klasické aristotelské pojetí živých organismů. To, co Maturana nazývá organizací tomu Aristoteles nebo Driesch říkali duše – tedy forma těla. Tato forma zaručuje život těla – výměny molekul.

Z jiného pohledu je organizace tím, co klasická filosofie nazývá substancí. Struktura je pak spojení substance s akcidenty.

jako jednotka čili organismus, což je to, co je činí býti sebou samým a uchovává se tak v průběhu času jejich bytí a zároveň v prostoru.

To je zcela jasný popis pojmu SUBSTANCE.

 

V tzv. STRUKTURÁLNÍM DETERMINISMU pak můžeme vidět jeden z aspektů klasického pojmu PŘIROZENOST.

To je ale docela prostý aristotelský dualismus. Nic nového se nekoná. Jde ovšem o návrat k tomu lepšímu, co vytlačil Descartovský dualismus.  

 

Obrázek uživatele sdlfjls
Tato teorie poznávání se tímto staví proti antropocentristickým schématům teorií ostatních, neboť za poznávající (a tudíž důležité a ohledy vyžadující) jsou takto považovány i struktury nemající vysoce rozvinutou nervovou soustavu, tedy v podstatě mozek. Na základě těchto poznatků je možno odvodit dvě hlavní tvrzení, která odporují v současnost nejrozšířenějšímu paradigmatu „informačnímu": a) Poznáváme celým tělem, nikoliv specializovaným kognitivním systémem.

b) Vnější svět existuje, ale jeho podoba není jasně předem dána. Výsledný tvar světa je dán povahou samotného systému a je ovlivňován jak přicházejícími zvenčí, tak procesy probíhajícími uvnitř něj samotného.

Kritizovaný dualismu je opět dualismem Descartovým, nikoliv Aristotelovým. Jeli duše podstatná forma těla a jeli oduševnělé vše živé, pak není důvod nepřipustit, že vliv vnějších podmínek na jakýkoliv živý organismus není poznáváním (v širším smyslu), každopádně je výměnou informace. Duše nemá svou lokaci v těle, ale je v každé jeho části celá. Duši na mozek vázal až Descartes. Nicméně nejsou zde rozlišeny různé úrovně poznávání – smyslové, rozumové atd. Smyslové poznávání vyžaduje smysly, rozumové rozum. Organismy bez smyslů samozřejmě smyslově nepoznávají.

Ad b). Co není jasně předem dáno? Podoba vnějšího světa nebo podoba jeho obrazu? První z disjunkce by byl nesmysl – vnější svět nemůže být dán jako neurčitého cosi, co získává svou podobu v procesu poznání – to bychom byli u totálního subjektivního idealismu. A teorie páně Maturany by se dostala do konfliktu s vlastními předpoklady – že objektivně platí pro všechny živé organismy. 

Podoba obrazu vnějšího světa v poznávacím subjektu je nepochybně dána poznávacími strukturami organismu. To ovšem neznamená, že tento obraz bytostně nesouvisí s vnějším předmětem, který jej působí! Poznání tento předmět nijak nepřetváří, to bychom byli u dialektického materialismu. 

Podle autorů tedy nemůžeme chápat poznání jako reprezentaci objektivního světa existujícího tam venku. Svět každého živého organismu se utváří teprve na základě jeho interakcí s okolím, které probíhají jako součást jeho snahy udržet se funkční, tedy živý. Podoba výsledného světa je závislá na samotné struktuře organismu.[10] U organismů složitějších je tento výběr zřejmě ovlivněn z velké části i předchozími zkušenostmi.  

Ano, podoba reprezentovaného světa závisí na struktuře organismu. Na ní také závisí, co do jeho poznávacích struktur může vstoupit (slepý nemá vizuální představy atd.). Na skutečnost vnějšího světa to ale nemá vliv. Ten existuje, i když je poznáván, i když není. Když je poznáván tak poznání determinuje, protože jinak poznáván není! Poznání je tedy primárně formováno poznávaným předmětem. Poznávací struktura ovlivňuje, co z onoho předmětu může do vědomí vstoupit. 

Tady je naopak pan Maturana v zajetí velmi módního dualistického paradigmatu – kantovského. Ten jasně člení svět na subjekt a objekt, přičemž poznání je dáno apriorními formami subjektu. Propojuje jen dualismus Descartovský (subjekt) se senzualismem (působící objekty). Nihil novum sub sole! 

Závěr: o nějakém nedualismu Maturanovi teorie nemůže být řeč. Když hovoří v ontologických kategoriích velmi se blíží Aristotelovi. Jeho teorie poznání je naopak zcela zjevně kantovská a tedy velmi silně dualistická. Některé závěry naopak připomínají dialektický materialismus a jeho dialektické spojení objektu a subjektu – působení a současné přetváření reality.

 

Kdyby to chtěl pan Maturana opustit, musel by popřít své systémové (substanční) pojetí živých organismů a prohlásit je jen za součást jediného organismu - Světa. Vzhledem k tomu, že uznává organismy jako samostatné jednotky (substance), pak nemůže při poznání nerozlišit vnitřní svět organismu a strukturu poznávaného předmětu.  

Pan Maturana coby filosof připomíná manžela tety Kateřiny ze Saturnina, který experimentálně přicházel na věci, které mohl vyčíst z učebnice chemie pro ZŠ. Lít kyselinu do vody je blbost, stejně jako tvrdit, že organismus nereprezentuje při poznání vnější svět, ale tento svět naopak aktivně vytváří. K zjištění prvního stačí učebnice chemie, k zjištění druhého nepředpojatá noetická zkoumání.

Obrázek uživatele sdlfjls

 Zkusme to!

„Cokoliv co bylo řečeno, bylo řečeno pozorovatelem. Ve své řeči mluví pozorovatel k dalšímu pozorovateli, jímž může být i on sám; cokoliv platí pro jednoho platí stejně dobře i pro druhého. Pozorovatel je lidská bytost, což je živý systém a cokoliv platí pro živý systém platí i pro něj."[13]

(P1) Cokoliv bylo řečeno, bylo řečeno pozorovatelem.

(P2) Avšak tato teorie byla řečena.

(Z1) Ergo byla řečena pozorovatelem.

 

Dalším faktem, který zpochybňuje koncept objektivního poznání je nutnost fyzické přítomnosti pozorovatel na místě pozorování. V té chvíli se totiž stává součástí prostředí, v němž se vyskytuje pozorovaný organismus a v souladu s principem „strukturálního spojování" začíná tak ovlivňovat pozorovanou strukturu a zároveň je jí sám ovlivňován.

(P3) Pozorovatel vždy ovlivňuje pozorovanou strukturu fyzickou přítomností, a tak jeho poznání není objektivní.

(P4 viz Z1) Avšak Maturana je pozorovatel struktury poznání živých organismů.

(Z2) Ergo jeho teorie poznání není objektivní.

 

(P5 viz P1, P3) Ve své teorii Maturana nárokuje její objektivní platnost pro všechny pozorovatele, platí tedy objektivně.

(P3=Z2) Avšak Maturanova teorie poznání není objektivní.

(Z3) Ergo Maturanova teorie JE i NENÍ objektivní.

 

Ale! Nemáme tu spor?

Obrázek uživatele admin
Anonym
17. 3. 2009

Musím uznat, že prezentujete poměrně zajímavé reakce na daný článek. Netvrdím, že s nimi souhlasím, a to zejména z důvodu, že Vaše kritika je veskrze zprostředkovanou skrze autorku článku. Myslím, že férovější by bylo kritizovat Maturanovo dílo po celém jeho prostudování. To je zároveň také jediný možný způsob, jenž lze argumentačně udržet.

Jen tak  na okraj bych nadhodil dvě věci:

1) Rád bych slyšel Vaši definici pravdy, pokud je podle Vás hodnotícím kritériem vědních teorií. Osobně pochybuji, že lze vyprodukovat logicky konzistentní definici.

2) Zkuste se zamyslet nad ideou paradoxu. Není možné, že paradoxy vlastně existují pouze v jazyce, jelikož jazyková doména je natolik spjata s naší doménou existence? Může vůbec paradox mít objektivní charakter?

Nevrhá otázka podstaty paradoxů světlo na veškeré dualisy a dichotomie, ať už to jsou aristotelovské, karteziánské, nebo například dualismus objektivní-subjektivní?

Podle všeho nelze dosáhnout positivní teorie v žádném oboru lidského bádání. Dokonce ani fyzika, bašta a výkladní skříň positivistického přístupu, nevydržela pod tíhou nástupu stochastického modelu kvantové mechaniky, který v zásadě představuje kapitulaci tváří v tvář konzistentně nevyvratitelné ideje frustrujících limitů lidského poznání.

Každá teorie je pouze tím, čím je, tedy teorií, v zásadě neprokazatelnou myšlenkou jejího autora a zároveň vždy do jisté míry abstrakcí. Každé rozlišení, každý další stupeň analýzy coby ponoření se do větších a větších detailů, vede pouze k redukcionismu generalizacemi či klasifikacemi. Dualismus jako koncept není ve své podstatě udržitelný o nic více než monoismus či vícečetné rozdělení fenoménů. Rozčlenění navíc samo v sobě inherentně obsahuje naznačení, že jeden fenomén nemůže být současně součástí všech kategorií. A já se tedy táži: Proč nemůže být něco zároveň objektivní a subjektivní?

Podle mého se nalézá odpověď v jazyce.

Obrázek uživatele jjs
18. 3. 2009

1) Pravda je shoda poznání se skutečnosti, shoda věci a rozumu.

2) Paradox? Co tím myslíte? Zdnálivý rozpor nebo skutečný rozpor? Pokud skutečný, pak v realitě neexistuje. Při poznávání vzniká nedokonalostí poznání. Kvantová fyzika operuje s pravděpodobností ne proto, že věci ve skutečnosti fungují bez příčiny, ale proto, že na takové úrovni příčiny již nedokážeme poznat.

"Proč nemůže být něco zároveň objektivní a subjektivní?"

Nechápu tuto otázku. Co je objektivní, co je subjektivní. Klasicky je objektivní to, co je nezávisle na poznání, subjektivní je to, co je má určité kvality jen v závislosti na poznání. Subjektivní předpokládá objektivní, proto každé subjektivní v jistém OHLEDU samozřejmě objektivní je.

 

Obrázek uživatele admin
Anonym
23. 3. 2009

Ad 1) Tato definice předpokládá možnost této shody, která je podle mého minimálně nejistá, daleko spíše nemožná.

 

Ad 2) Paradox coby rozpor v poznání existuje pouze v jazykové doméně člověka. Podle mého jej nelze oddělit od epistemologických principů operování člověka v jeho prostředí.

 

Co se týče kvantové fyziky, tak máte pravdu v tom, že nejsme schopni nalézt příčiny komplexních jevů, jelikož na ně aplikujeme zjednodušené kauzální vzorce v rámci zjednodušených abstraktních předpokladů. Vaše úvaha souvisí s deterministickou povahou chaosu tak, jak je mnohými vnímána (já bych se však nezužoval na úroveň, s níž operuje kvantová mechanika, a rozšířil bych tento koncept na veškeré poznání). Přesto i dichotomie příčina-následek je myšlenkovou kontrukcí, která není ontologickou projekcí, nýbrž epistemologickým odrazem.

 

Dualismus objektivní-subjektivní poukazuje na modus operandi vytváření positivistických teorií. Mnoho autorů se od něj oprostilo pouhou změnou paradigmatu, v němž rozlišení subjekt-objekt nehraje roli, a to aplikací systémových kategorií. A to ať už se bavíme o Maturanovi a Varelovi, či o Luhmannovi, von Foersterovi, nebo celém radikálním konstruktivismu.

Obrázek uživatele Emily
23. 3. 2009

<p>
... Rovnocený soupeř pro Johna?   
</p>
<p>
(TOHLE bych &quot;odsekla&quot; Johnovi, kdybych to uměla TAKHLE formulovat.)
</p>
<p>
=&gt; Můžu vás z dálky obdivovat?
</p>
<p>
&nbsp;
</p>
<p>
&nbsp;
</p>
<p>
&nbsp;
</p>
<p>
&nbsp;
</p>

Obrázek uživatele admin
Anonym
24. 3. 2009

Kdo je John? :)

Obdivu, zejména sarkastického, není třeba :) Pokud jsem to tedy dobře pochopil.

Obrázek uživatele Emily
24. 3. 2009

<p>
Je to filozofická otázka?
</p>
<p>
Jsem teď trochu zmatená :) 
</p>
<p>
Takže postupně:
</p>
<p>
John je účastník diskuze pod nickem JJS. 
</p>
<p>
Vyjádřila jsem se, že účastníka diskuze pod nickem sh (bez ověření)  budu z dálky obdivovat. Protože se mi ta diskuze líbí. (Oponovat Johnovi takhle úrovni je fakt mazec.) 
</p>
<p>
Není v tom sarkasmus. 
</p>
<p>
'Teď mě napadá fakt šílená věc: Je John i &quot;sh&quot; ? Jedna osoba? Dvě osobnosti?
</p>
<p>
Kruh se vrací na začátek, jsem zmatená :) 
</p>

Obrázek uživatele Stáňa

Taky jsem si myslela, že John = sh. Stejný styl.

Stáňa

Obrázek uživatele jjs
24. 3. 2009

Leda že bych byl schizofrenik nebo přinejmenším člověk, který změnil názor a nového se drží tak, že je ochoten oponovat i svému dřívějšímu já.

Zatím se mi nestává, že bych napsal příspěvek, o kterém bych nevěděl a za nějaký čas s ním začal polemizovat. A názory mám za poslední léta tak nějak konstantní.

Takže na mou duši SH je někdo, koho neznám, zatímco JJS jsem já.

Obrázek uživatele jjs
24. 3. 2009

No, možná že to vypadá na pohled pěkně, erudovaně, mně se ta debata ale zdá poněkud mimoběžná. Dokonce bych mohl i předvídat její průběh.

Tak za 1) musím prokázat, že tvrzení o neexistenci shody poznání se skutečností je rozporné.

Za 2) - s morální jistotou vím, že bude kontrováno tím, že spor je dán jen v jazyce.

Za 3) - bude potřeba ukázat, že jazyk prostě musí nějak opovídat skutečnosti, jinak by žádné výpovědi (včetně těch oponentových) neměly smysl.

Za 4) - bude oponováno poukázáním na to, že smysl dávají jen empiricky verifikovatelné výroky, zatímco ostatní výroky jsou metafyzické, a tudíž nesmyslné a skutečnosti neodpovídající.

Za 5) - atd.

Obrázek uživatele admin
Anonym
24. 3. 2009

Já bych na to šel možná trošku jinak. Podle mě ústředním bodem je výchozí paradigma a s ním související předpoklady, axiomy, premisy (ať již to nazveme jakkoli) jakékoli epistemologické pozice. Vaše evidentně spočívá v nutnosti korespondence kognitivních procesů s vnější, "objektivní" realitou.

Moje je jinde zejména proto, že si myslím, že poznání je individuální, čili ani čistě objektivní, ani čistě subjektivní. Netvrdím, že objektivní realita neexistuje, jelikož toto tvrzení není prokazatelné, na druhou stranu jakožto druhořádově kybernetický pozorovatel si nejsem vědom své pozice při interakci s okolím, proto se mí reálnou jeví. To však nic nedokazuje.

Přesto bych se zaměřil právě na úlohu předpokladů, které vycházejí ze znalostí (vzorů neuronové aktivity). Těžko lze namítnout něco proti tvrzen, že žijeme v jazyce. Vše se od něj samozřejmě odvíjí. Problém jazyka v porovnání s ontologickou povahou vnějšího jsoucna tkví v tom, že je nevyhnutelně analytický a tudíž redukcionistický. Jakékoli rozlišení ze strany pozorovatele logicky vygeneruje abstraktní rozdíl, jehož reálný odraz v prostředí je problematický na dvou rovinách. Za prvé máme podle všeho k vnějšímu prostředí pouze nepřímý přístup přes rekurentní vzorce nervové aktivity vyvolané senzomotorickými iritacemi našich periferálních nervů a za druhé nelze popřít, že na každý fenomén nazíráme nutně odděleně (více či méně) od zbytku universa.

Jakkoli první bod vyvolává do dnes žhavé debaty o své pravosti, proti druhému se hledají argumenty těžko, jelikož chápat věci v komplexu nelze a pokud uskutečníme redukci předpokladů, hypotéz i relevantních dat, musíme nutně dospět k více či méně mylným závěrům, protože nebere v potaz universum jako celek, což samozřejmě není v jazyce možné, daleko komplexnější poznání nám může paradoxně podat emoce. A to do jisté míry abstrahuji od problematiky pozice pozorovatele při pozorování a epistemologických implikací této okolnosti (jakou hrají roli znalosti, názory, přesvědčení apod.).

Konverzace se samozřejmě točí okolo jazyka, jak jste předpokládal, snad ale i z trochu jiného úhlu pohledu, než jste čekal.

Obrázek uživatele admin
Anonym
24. 3. 2009
Ještě bych snad dodal, že jako lepší kritérium pro vědu než pravdivost mi přijde efektivnost, jelikož ta, ač se také nese v normativním duchu, alespoň poskytuje jaksi neabsolutistický úhel pohledu na problém.
Obrázek uživatele jjs
25. 3. 2009

O příspěvku vím, jistá povinnost s dodržením lhůty, způsobuje, že se s odpovědí trochu opozdím. Díky za pochopení.

J.

Obrázek uživatele admin
Anonym
25. 3. 2009
Při odpolední líné cestě autobusem z Prahy mi napadla ještě jedna krátká úvaha, kterou byste mohl také vnést do svých postulátů, a to otázka metodologie vědy. Pravdu coby ontologickou reprezentaci vnější, objektivní reality do našich kognitivních struktur totiž do svého středu nestaví žádná respektovaná vědní metodologie dneška, a to včetně positivistické popperiánské metodologie, která představuje asi nejmenší ústupek z objektivistické tradice sahající až k osvícencům a karteziánským myšlenkovým přístupům. V ní jde totiž o vyvracení nikoli potvrzování vědních teorií, jinými slovy validní teorie je taková, která ještě nebyla vyvrácena, jelikož prokázat nelze žádná.
Obrázek uživatele admin
Anonym
24. 3. 2009

Tak to potom ano :)

Ne skutečně se jedná o dvě osoby, jak "uživatel jjs" již ozřejmil :)

A oceňuji nesarkastičnost vašich komentářů, obdivu však netřeba ani tak :)

Obrázek uživatele admin
Anonym
24. 3. 2009
Na tomto místě musím uvést přiznání, že osobně se přikláním spíše k názoru druhému. Proto se omlouvám, následující text díky tomu  bude v tomto ohledu poněkud zaujatý. Tedy, osobně považuji takovýto materialistický či realistický nebo i objektivizující přístup k poznávání za nepříliš vhodný.- Thank you

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback