Učit (se) zábavně? I to je možné!

Ve dnech 13. a 14. května se v Knihovně Jiřího Mahena v Brně konal seminář s názvem „Vzdělávání dětí“. Seminář byl o vzdělávání dětí netradiční formou. Bylo předneseno mnoho zajímavých a různorodých příspěvků o vzdělávání různých věkových kategorií. Do této zprávy jsem vybrala pouze ty, co mě osobně přišly nejzajímavější a nejpřínosnější.

Pomůcky pro vzdělávání dětí

První příspěvek z mého výběru měla na starost paní Lišková, učitelka z mateřské školky, momentálně na mateřské dovolené. Na péči o děti předškolního věku se nezaměřuje pouze v zaměstnání, ale i v domácnosti, a věnovala se jim i tímto příspěvkem na téma výroby hraček a didaktických pomůcek z převážně odpadového materiálu. Hned na začátku zmínila, že většina jejích nápadů je převzatá z Facebooku nebo ze serveru Montessori. Na výrobu podobných hraček není potřeba příliš výtvarné zdatnosti, i když zapojení vlastní fantazie často není na škodu. Paní Lišková si s sebou přinesla i všechny své výrobky, které si posluchači mohli prohlédnout, případně vyzkoušet.

Jednou z těchto hraček byl tzv. Lapbook, což je interaktivní encyklopedie, něco mezi knihou a pracovním sešitem, kterou si zvládnou vyrobit i sami děti. Jedná se o přeložený tvrdý papír, případně papírové desky, ve kterých jsou texty, obrázky a úkoly na vybrané téma.

Dalším zajímavým výrobkem bylo hmatové pexeso, což jsou vršky od zavařovacích sklenic, ale je možné použít i jinou věc, na které se nalepí různé materiály, jako například karton, plast, houbička na nádobí a tak podobně. Všechny vršky se vyrobí po dvou kusech, nasypou se do neprůhledného pytle a děti mají za úkol po hmatu poznat dvojici.

Účastníky také velmi zaujala skládačka lidského obličeje. Papírové části byly zatavené v laminovací fólii. Sada obsahovala kromě tvaru hlavy i „náhradní díly“, což byly různé tvary a barvy očí, úst, nosů, uší a různé modely účesů. Na obličej bylo možné připevnit například i brýle. U tohoto výrobku záleží nejvíce na rodičích, co se jim chce a nechce vytvářet. Jednotlivé dílky se k obličeji připevňovaly pomocí suchých zipů, nalepených z druhé strany.

Také existuje mnoho zlepšováků, jak děti snadněji naučit barvy. Lze namalovat duhu s bílými kolečky, kam děti doplní vršky od pet lahví stejné barvy, jako je podklad. Další možností je použití krabice od vajíček, kde se vybarví jednotlivé části, a děti do nich třídí například barevné kuličky. Na podobném principu lze vyrobit i krabici, do které se udělají otvory označené různými barvami, a do těch se potom vhazují vršky stejných barev. U všech těchto činností může dítě říkat, kterou barvu právě drží v ruce, popřípadě někam vhazuje. Zároveň to ale jde i naopak, když rodič řekne dítěti „teď vhoď do krabice všechny zelené vršky“.

Paní Lišková našla využití i pro obyčejné domácí fotografie, a to dvěma způsoby. První způsob je vytáhnout rodinné album, prohlížet jej s dítětem, a dát mu za úkol říct, kdo jsou lidé na fotce a co dělají. Tohle se používá převážně u menších dětí, které se teprve učí mluvit, aby se lépe naučily slovesa. Druhým způsobem je něco jako „hra na schovávanou“. Rodič vyfotí v bytě různé předměty, místa, prostory, fotky potom ukáže dítěti a to má za úkol najít, kde se daná věc nebo místnost z fotografie nachází, což pomůže lepší všímavosti a orientaci v prostoru.

Podobných výrobků bylo mnoho, ale protože na ně v této práci není prostor, zmíním už jen poslední, a tím jsou tzv. „plastelínová písmena“. Dítěti se vytisknou obrysy jednotlivých písmen, papír se dá do laminovací fólie, aby byl jeho povrch snadno umyvatelný, a dítě si potom vyrobí plastelínového „hada“ a snaží se udělat písmeno přesně podle předlohy. Lze tak naučit děti číst nebo poznávat alespoň některá písmena již v předškolním věku.

Lesní školky

Ze zástupců z mateřských škol jsem vybrala paní Mgr. Krchňavou, zaměstnankyni v lesní školce. Většina z nás si pod pojmem „lesní školka“ s největší pravděpodobností vybaví oplocené místo v lese plné malých stromečků, a málokoho by napadlo, že se jedná o netradiční předškolní vzdělávání dětí převážně v přírodě. Lesní školky jsou soukromé, ale mají stejný školní rámcový vzdělávací plán, jako klasické školky. Děti tráví celý den v lese, pouze na oběd, který vaří některý z rodičů, se vracejí na „základnu“, což je v případě brněnských lesních školek hájovna a zahradní chatka.

A jak vypadá běžný den v takové lesní školce? Každé ráno se děti scházejí do tzv. ranního kruhu, kde probíhá motivace k celému dni, učitelé komunikují s dětmi, popřípadě děti zpívají nebo recitují říkanky. Z ranního kruhu se třída přesune na místo, kde si až do oběda děti hrají – každý den se navštěvuje jiná část lesa. Po obědě následuje odpočinek v zázemí a odpoledne je součástí školky zájmový kroužek Výletníček, kde si děti můžou vyzkoušet dramatické, výtvarné nebo hudební činnosti. Stejný program probíhá i za deště nebo třeba v zimě. Děti zůstávají na základně pouze v extrémním počasí, jako jsou například bouřky. Díky tomu, že tráví celé dny venku, se jim výrazně zlepší imunita.

Všechny děti si s sebou nosí batoh s vlastní svačinou a suchým oblečením. Výuka probíhá pomocí her s různými přírodními materiály, prostřednictvím výletů, muzikoterapií, nebo i návštěv divadel, galerií, muzeí a podobně. Pro bezpečný pohyb dětí po lese jsou nastavena pravidla, které musí každé dítě znát a dodržovat. Děti učitelům tykají, což zlepšuje vzájemné vztahy a důvěru.

Přechod do školy pro děti není přítěží, a to hlavně z toho důvodu, že většina rodičů, kteří se rozhodnou pro lesní školku, plánují pro své děti alternativní školní vzdělávání, ale je možný i bezproblémový přechod na obyčejné školy.

Nejdiskutovanějším tématem knihovníků a ostatních posluchačů byla četnost úrazů. Lektorka na tento dotaz odpověděla, že školka používá metodu „bezpečného rizika“, což znamená, že především spoléhají na to, že děti budou opravdu dodržovat stanovená pravidla. Také záleží na jednotlivých pedagozích, co dětem povolí. Například někteří nedovolí dětem lozit na stromy vůbec, někteří ano, ale jen do výšky, která jim samotným připadá ještě bezpečná. Zajímavým údajem k tomuto tématu bylo, že za pět let existence brněnské školky byla volána sanitka pouze jednou, a to když dítě při hře spolklo sponku. Zároveň s tím bylo zmíněno, že základna školky musí být v místě snadno dostupném pro záchrannou službu, navíc by například v zimě měla záchranná služba vědět, že pokud zavolá někdo ze školky, je potřeba si nasadit řetězy a podobně.

Tento příspěvek mě osobně nadchnul asi nejvíce ze všech. Celá přednáška byla proložena fotkami šťastných dětí ze školky. Myslím, že každý v místnosti alespoň na okamžik zatoužil vrátit se do dětských let a navštívit tenhle druh školky. Pokud vás tohle téma zaujalo a chtěli byste se o něm dozvědět něco více, můžete navštívit oficiální stránky lesních školek - www.lesnims.cz, kde lze najít mnoho dalších zajímavých informací.

Základní škola a mateřská škola Basic, Brno

Ze školky se přesuneme do školní lavice. Za zástupce této oblasti jsem vybrala Základní školu a mateřskou školu Basic, Brno, školu, kde se pracuje a studuje „za odměnu“. Tato instituce se oproti ostatním svého druhu velmi liší. Ve třídách je pouze malý počet dětí, přibližně 12, ale jejich počet nikdy nepřesáhne číslo 15, čímž se dosáhne toho, že učitel zná velmi dobře všechny své žáky a může se jim proto věnovat individuálně, což výrazně zlepší vztah žáka a učitele. Tomu napomáhá i fakt, že žáci učitelům tykají a oslovují je jménem.

Pro ověření znalostí žáků jsou využívány kontrolní listy, které jsou připravovány individuálně, aby děti mohly pracovat podle svých schopností.  Následné hodnocení není odbyto pouze číselnými známkami, jako známe z klasických škol, ale i slovně, formou týdenních zpráv. Kromě toho děti dostávají za odvedenou práci body, ty si sčítají a zaznamenávají do motivačního grafu.

Díky tomuto přístupu žáci nejsou stresovaní a nepociťují strach, což zvyšuje nejen jejich motivaci učit se, ale i imunitu.

Celková snaha školy je vytvořit dětem nejen příjemné prostředí ke studiu, ale i pevné základy, na nichž budou moci dále stavět – od tohoto cíle se odvíjí i samotný název školy – BASIC.

Muzejní pedagogika

Vzdělávání, a to nejen dětí, je samozřejmě možné i mimo školu. A právě na toto téma se zaměřila spisovatelka a scénáristka komiksových příběhů, Klára Smolíková. Protože se paní Smolíková kromě spisovatelství věnuje i práci v muzeu, přišla s příspěvkem o muzejní pedagogice, což jsou vlastně lektorské programy v muzeích.

Na semináři představila hlavně projekt táborského muzea, Cesty časem, jehož součástí byla expozice Husité. Protože muzeum chtělo nejen nalákat návštěvníky na expozici, ale také zpracovat toto téma zajímavě, přístupnější dětem a tak, aby si z toho lidé odnesli více než natrženou vstupenku, připravili netradiční expozici v komiksovém stylu, a navíc s pracovním listem. Tato expozice měla obrovský úspěch nejen u dětí, ale i u dospělých všech možných věkových kategorií, a kromě toho se sem začali sjíždět lidé ze všech koutů republiky.

Vzhledem k tomu, že v expozici bylo povoleno zadarmo fotit, vznikaly fotografie používané jako učební pomůcky, což muzeu vnuklo nápad, že by expozici mohlo „přestěhovat“ i do knihy. Kromě toho, že kniha přilákala více návštěvníků, přitáhla také pozornost dětí k, mezi nimi ne příliš oblíbené, době husitů. Tento „pokus“ muzeum inspiroval pro další expozice vznikající zároveň s knihami, například Řemesla, kde si návštěvníci mohou ve stálé expozici vyzkoušet jimi zvolené řemeslo i prakticky.

Pokud vás tento styl vzdělávání zaujal a plánujete možnou návštěvu muzea, můžete se podívat na jejich webové stránky www.husitskemuzeum.cz.

Rytmus o. p. s. - inkluze

O tom, že vzdělávání není určeno jen zdravým lidem, mluvila paní Vladislava Kršková z o. p. s. Rytmus ve svém příspěvku s názvem Inkluze. Inkluze je stav, kdy se člověk s postižením rodí do společnosti, která akceptuje jeho odlišnost. Proto je i posláním této organizace je umožnit lidem se znevýhodněním aktivně se začleňovat do běžného prostředí, ať už ve škole, v práci, nebo v místě bydliště.

Organizace se podílí na tzv. tranzitním programu, který má především usnadnit studentovi přechod ze školy do běžného pracovního prostředí a naučit ho, co to vlastně znamená a obnáší chodit do práce. Tento program zahrnuje i to, že organizace najde klientovi pracovní pozici, kterou zvládne a zároveň jej bude bavit, a také nabídne asistenta, který po potřebnou dobu dochází do zaměstnání s klientem a vypomáhá mu, než si zvykne na zaběhlý režim.

Také znevýhodněným lidem nabízí pracovní poradenství, protože někteří klienti nevědí přesně, co chtějí. Lektorka uvedla jeden příklad: Klient tvrdil, že chce být lékař, a že pokud nebude lékař, tak nebude pracovat. Tohoto klienta si vzal na starost poradce, který si s klientem několikrát promluvil a zjistil, že klientovi nejde ani tak o pomáhání ostatním lidem, ale že se mu líbí bílý doktorský plášť. Proto klientovi organizace našla práci ve skladu, kde mohl chodit v bílém plášti, ale zároveň se jednalo o povolání, které klient bez problémů zvládl a byl plně spokojený.

Dalším problémem, kterým se organizace zabývá, je zařazování znevýhodněných dětí do obyčejných škol. Škola, která přijímá postižené žáky, se nazývá inkluzivní škola. Je to instituce, která počítá s odlišností. Odlišnost je nejen přijímána a respektována, ale dokonce vítána jako dobrá zkušenost a přínos pro všechny. Dětem přináší setkání se s odlišností, což je důležité vybavení do budoucího života v podobě získání respektu k sobě i ostatním, schopnosti empatie, tolerance, ohleduplnosti a zodpovědnosti. Přesně tohle vystihnul i citát, který lektorka napsala na tabuli: „Vyčlenit někoho znamená potkat ho někde jinde a nevědět si s ním rady.“

Přednáška byla doplněna videem, které vytvořila organizace Rytmus.

https://www.youtube.com/watch?v=IcBNPkMQIFw

Arteterapie

A protože seminář nebyl jen o tom sedět a poslouchat, tak bych se s vámi ráda podělila i o praktickou část, ve které si účastníci mohli vybrat, zda se zúčastní arteterapie nebo muzikoterapie. Já jsem si zvolila arteterapii a bylo ta velmi zajímavé, zábavné, ale i obohacující, protože člověk se dozví mnoho nových faktů o sobě samém.

Zkusili jsme si mnoho různých aktivit. Na rozcvičku jsme se zavřenýma očima malovali vlastní autoportrét, z čehož často vycházeli všelijaké čmáranice a nejrůznější karikatury. Následovalo zformování archu papíru podle toho, jak jsme se zrovna cítili, z čehož vyšly prapodivné tvary ale i zajímavé výtvory. Zvláštním úkolem bylo sesednout se do dvojic, vzít si svazek klíčů a začít o nich mluvit, aby se o nás ten druhý člověk něco dozvěděl. Většina z nás si nejdříve řekla „Klíče. No a co?“, ale i z vlastní zkušenosti můžu říct, že si při zamyšlení nad klíči a přívěsky člověk vzpomene na věci, které by se jinak ztratili v proudu uspěchaných myšlenek. Například já mám klíče na šňůrce koupené na výletě v Itálii, a nebýt tohoto cvičení, nejspíš bych si na to už nevzpomněla. Nejedná se sice o důležitou informaci, ale i to chvilkové přenesení do minulosti a do vzpomínek na výlet, který jsem částečně zapomněla, bylo docela příjemné. Posledním naším úkolem bylo namalovat krajinu svého srdce a někam na ni umístit knoflík, který měl představovat nás samotné. Jedna z knihovnic, které se kurzu účastnily, namalovala svůj rodný kraj, protože je to místo, které jí bylo nejbližší. Dnes tam ale již nebydlí, a když došlo na umisťování knoflíků, zjistila, že jej vlastně nemá kam dát, protože i když bydlí v Brně, tak se tu jako doma necítí, ale do svého rodného kraje už nepatří, a že je vlastně, podle jejích vlastních slov „ bezdomovec“. Tohle byl z celého kurzu nejvýraznější případ uvědomění si věcí, které o sobě lidé vůbec netušili.

arteterapie

Arteterapie - malování krajiny svého srdce (zdroj obrázku: http://data.kjm.quonia.cz/tmp/gal1284/big/kDSC_9079.jpg)

Já za sebe můžu arteterapii doporučit, protože se jedná o opravdu přínosnou zkušenost, kterou stojí za to prožít.

Celý seminář se velmi povedl a všichni účastníci vypadali spokojeně. Mě osobně nesmírně potěšilo, že dnešní školství není jen o tom posadit děti do lavice a něco do nich hustit, ale že existují lidé, kteří se snaží ze školy a podobných institucí udělat příjemné, uvolňující a motivační místo, kam děti chodí rády. 

opvk

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback