Vlastní cestou

7. 12. 2009
"Půjdu kamkoli, pokud je to kupředu" D. Livingstone

Vlastní cestou

Milí čtenáři, milá redakce,

hned v úvodu se přiznám, že k napsání tohoto dopisu mi byl, mimo jiné, inspirací magazín Vlastní cestou, který vydává jeden nejmenovaný rodinný pivovar. Když jsem tímto magazínem přibližně před měsícem listovala, už jsem věděla, že jsem rozhodnutá. Prostě najednou „v tom" máte jasno. Abychom si mohli lépe přiblížit, o čem to tady vlastně píšu, nazvěme pro naše účely tento jev jako syndrom Vlastní cestou (VC).

Pokud se ptáte, co se za VC skrývá, upozorňuji, že ani já v tom nemám úplně jasno.

Existuje však několik příznaků, kterými se toto postižení projevuje:

  1. přemýšlíte o tom, co by kdyby a jestli by to kdyby nebylo lepší, ačkoli je zdánlivě nelogické (no uznejte, kdo z nás tohle někdy neudělal?)
  2. ve druhé fázi přistoupíte od přemýšlení k plánování (tady už začíná jít do tuhého, ale v této fázi se drtivá většina jedinců záhadně „uzdraví")
  3. třetí fáze je neléčitelná, v této fázi postižený činí nezvratná rozhodnutí a pro nezasvěcené okolí se může jevit jako naprostý šílenec (gratulujeme, vítejte v mojí skupině )

A teď pozor! V jakém bodě se poznáváte?

  • podlehnete, jelikož nelze jednat jinak - a jdete vlastní cestou, budiž vám štestí přáno
  • přejete si podlehnout, ale z důvodů závazků nebo priorit to není možné - tito lidé pak hledají jiné alternativy, které je budou naplňovat
  • nikdy se nedokážete přehoupnout z fáze 2 do fáze 3, protože důvody proč NE se vždy najdou
  • vůbec nechápete, o čem tady píšu a pak můžete být klidní, VC vás nikdy nepostihne

Abychom si VC ještě více přiblížili, nemohu v souvislosti s Inflow nevzpomenout na členku redakční rady Katku. Katka je typickým reprezentantem VC. A je hodně VC a já jí úplně rozumím. Ahoj Káťo, zdravím do Kanady!

K postižení syndromem VC však má větší náklonnost jen určitá skupina jedinců ve společnosti. Nejvíce „ohroženi" jsou zejména jedinci, kteří těžko snášejí koloběh každodenního stereotypu, snadno přijímají změny nebo holdují cestování. Podle mého názoru je to právě cestování, které může touhy po změnách podněcovat ... a ejhle! ... VC je tu jak vyšitý! Výstižně tento stav v souvislosti s cestováním ve své knize definuje např. cestovatelka Saša Ryvolová:

Cestování je prý svého druhu postižení a projevuje se především zcela převráceným žebříčkem hodnot. Tak člověk, který v běžném životě vystupuje jako zcela rozumný a svéprávný jedinec, obětuje celou svou dovolenou (v Zákoníku práce uváděnou jako „dovolená na zotavenou") a celoživotní úspory, aby mohl strávit několik týdnů v maximálním nepohodlí v neznámém, mnohdy nebezpečném prostředí, a bez oddechu dusat v mrazivém arktickém větru nebo oslepujícím slunečním žáru kamsi do neznáma. Potom se (v lepším případě nezraněn a nezlomen) vrátí domů a po zbytek roku opět s přiměřeným úspěchem předstírá, že je úplně, ale úplně NORMÁLNÍ.[1]

Rozumíte mi? Máte to taky? Já mám VC, přiznejme si to, v nejtěžší fázi, ale přesto doufám, že moje cesty od těch cest Inflow nebudou tak úplně vzdálené a že se stále, v určitých pevných bodech, budou potkávat. Zatím ještě z postu šéfredaktorky děkuji Inflow i všem, kteří ho jakkoli rozvíjejí a podporují, za výbornou zkušenost, obzvláště šéfredaktorce Editě, která si můj dík zaslouží asi úplně nejvíc.

A jelikož je tento text zároveň také prosincovým editorialem, nedá mi to, abych alespoň krátce nezmínila, co přináší předvánoční Inflow. Uznejte, že těch řečí kolem už bylo na jeden editorial až dost ...

U cestování ale ještě chvíli zůstaneme. Do redakce dorazily dvě zprávy ze zahraničních cest studentů ISK, Kristiny Luskačové a Pavlíny Kozolkové. Tradičně přinášíme také reportáže z některých seminářů a konferencí a několik článků v dalších rubrikách. Zmínila bych zejména pokračování příspěvků Weblog jako elektronický informační zdroj a Informace pro záchranáře. Z dalších článků uveďme např. příspěvek k Informačním zdrojům pro akvizici, Kniha je lék, aktuální téma Datové schránky nebo Model FRBR a možnosti jeho aplikace. První částí vstupuje do Inflow také příspěvek zabývající se problematikou dodržování netiquette v online komunikaci, který společně s článkem Digerati - průkopníci kyberkultury naleznete v rubrice Informační věda.

Tak a je to. Tímto se s vámi prozatím loučím, nejvěrnějším slibuji zaslat pozdravy z hluboké džungle, rozpálené pouště nebo stinného koutku pod palmami na pobřeží.

A kdo bude další, koho postihne VC?

Krásné předvánoční čtení Vám přeje 
Lucka

 


[1] Ryvolová, Saša. Indonésie, batoh a já. Třebíč : Akcent, 2003. 160 s.

Fotogalerie

Štítky: editorial
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Katka Hošková

Milá Lucko, zrovna včera jsem svoje VC dost přehodnocovla, když jsem v -11 stupních mrzla u vleku, ale nakonec i po pečlivém přehodnocení jsem došla k závěru, že VC je fakt super (WC taky, to jsem na tom vleku taky hodně potřebovala), a že trocha nepohody za to rozhodně stojí. Protože jsem pak v pracovní pauze naskočila na lyže a strávila ji sjížděním sluncem osvícených sjezdovek s výhledem na moře i hory. Teplá polévka v hospůdce to pak ještě završila. Takže držím moc palce s Tvým VC, jen do toho.

K.H.

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback