"Vsjo óčeň balšóje" aneb Jak jsem byla v Petrohradě

11. 4. 2012

Před výletem

Chcete-li vyrazit na výlet do Ruska, musíte si nejprve zažádat o vízum (pokud tedy nejste Turek například). Žádání o vízum je pro našince zdlouhavá a drahá procedura. Skoro měsíc a půl před odjezdem jsme museli odevzdat řádně vyplněnou žádost (černým perem, fotka přesně dané velikosti s bílým podkladem), protože v případě špatně vyplněné žádosti (nebo když jste tam nedejbože udělali „bubáka“) by Vám mohli vydání víza odmítnout. Cena za 5 denní vízum je 65E, ale my jsme měli takovou menší studentskou skupinu (cca 100 lidí), takže nám daná agentura poskytla horoucí slevu a vyšlo nás to každého na 40E. Nevýhodou bylo, že nám až do odjezdu nedali zpět naše pasy a já byla v Tallinnu víc jak měsíc bez platného dokladu (protože moje nová občanka na mě již dávno čeká na úřadě u nás doma, ale o neschopnosti našich úřadů při přechodu na nový typ občanek snad někdy příště).


Pozn. Se svou neplatnou občankou už jsem se dostala do nočního klubu a do sídla premiéra naprosto bez problémů:).


Takže zpátky k vízům. Co já vím, tak ho nakonec nedali jen dvěma lidem – jedné holčině z Británie a klukovi, co má jakési dvojí občanství. Jinak to vypadá jako ta hlavní pasová stránka, jenom tam jsou jiné údaje a je to vlepené do víz (a my to teda měli bez fotky). Během našeho pobytu v Rusku jsme museli nechat naše pasy na hotelové recepci a s sebou jsme nosili jen kopie pasu a víza, protože nás mohl jakýkoliv oficír kdykoliv zkontrolovat.


Pozn. Naši organizátoři výletu nám neustále opakovali: „DO NOT JOKE WITH THE AUTHORITIES!“ :)

Den první

Hned na začátku výletu jsme měli takovou menší tipovací soutěž. Ta spočívala v tom, že každý člověk v autobuse napsal na papírek svůj odhad, jak dlouho si myslí, že budeme tvrdnout na hranicích. Dostat se přes ruské hranice totiž může autobusu údajně zabrat až pět hodin! A my byli dohromady ve dvou autobusech! Expresní a linkové busy měly před námi samozřejmě přednost. Nebudu Vás napínat. Zkusila jsem tam napsat 2 hodiny a 15 minut a moje parťačka Terka napsala 2 hoďky a 25 minut. A vyhrály jsme obě! Bylo to totiž 2 hodiny a 20 minut. Jo, a dostaly jsme matrjošky:).


Hranice jsou v Narvě a v tom městě není vpodstatě nic zajímavého, až na ty hranice vedoucí skrz řeku a město a dva hrady naproti sobě přes tu řeku (jeden ruský a jeden estonský). A na hranicích to probíhalo následovně… Přes estonské vcelku v pohodě, posbírali nám pasy a pak nám je zas vrátili a jeli jsme dál. Na ruských to trvalo trošku delší čas. Museli jsme vyplnit jakousi migrační kartičku, která měla dvě části, a my to museli vyplnit úplně stejně. Pak (asi po hodině) jsme obdrželi pokyn, že máme jít z busu i se všema našima věcma (včetně těch batohů dole v zavazadlovém prostoru). Ověšení bágly jsme se postavili do dlouhé fronty a paní v budce nás po jednom kontrolovala (pas, vízum, utrhla nám půlku té migrační kartičky). Mezitím nám prohlídli bus, jestli náhodou něco nebo někoho nepašujeme. Problémy jsme víceméně žádné neměli, akorát jeden kluk z Indie (nebo z Bangladéše) to u té budky zasekl asi na čtvrt hoďky a pak si ho ještě vzali kamsi stranou (nazpátek mu to taky trvalo, než ho milostivě pustili).


Do Petrohradu jsme přijeli asi o půl páté, ale skrz místní hustý provoz jsme se prokousávali k našemu hotelu v centru další hodinu. Alespoň jsme si stihli prohlídnout místní vznosnou činžákovou architekturu a procvičit azbuku.


Pozn. Umíte-li číst azbuku, tak se neztratíte a 90% nápisů porozumíte bez větších problémů.


Náš hotel se jmenoval příznačně Sankt Petersburg, jednalo se o typický „soviet style“ hotel a byl umístěn naproti známému křižníku Aurora. Ubytování proběhlo vcelku rychle a my mohli využít krásného počasí a vyrazit na večerní procházku městem. Kdo nelenil a fotil jako o závod, dobře udělal, protože další dny už tak pěkné počasí nebylo. První den jsme tedy víceméně na vlastní pěst spatřili Auroru, Marsovo pole s věčným ohníčkem, „Spas na krovi“ alias „Candy church“ (jak jsme si ho pojmenovaly mezi námi děvčaty), předražený Něvský prospekt a Zimní palác s obřím kulatým nádvořím, kde trénovali rychlobruslaři. Večer jsme zakončili čajem a minipalačinkami za slušnou cenu nedaleko Zimního paláce.

Den druhý

Ráno jsme vstávali na osmou a šli na hotelovou snídani. Myslím, že ještě nikdy a nikde jsem nepotkala tak dobré švédské stoly jako tam. Každopádně palačinky s kondenzovaným mlékem to vyhrály na plné čáře. Určitě byste si řekli, že Češi jsou takoví odborníci při „odnášení“ jídla z jídelny na horší časy, ale tady zvesela a bez servítek odnášeli všichni erasmus studenti nehledě na národnost či vyznání. V devět jsme vyráželi na okružní jízdu busem. Měli jsme už dokonce i svou vlastní ruskou lehce plnoštíhlou průvodkyni. Horší to ale bylo s dopravní situací. I pán o holi s námi na nábřeží stačil držet krok, jak jsme neustále jen popojížděli.


Pozn. Hustota dopravy je v Petrohradě veliká. Osobně mi hodně vadil příšerný hluk z aut. Když jdete po dlouuhéém Trockého mostě a metr od Vás je čtyřproudovka, tak je to hodně nepříjemné.

Kostel v Petropavlovské pevnosti


Na dva dny s naší průvodkyní jsme vyfasovali každý takovou krabičku a sluchátka, takže jsme mohli v okruhu 50 metrů slyšet jen naši průvodkyni. Připadali jsme si jako parta důchodců, ale fungovalo to uspokojivě:). Nejdřív jsme navštívili Petropavlovskou pevnost, kde jsme viděli bizardní sochu Petra Velikého a vnitřek chrámu se spoustou hrobek důležitých lidí (mimo jiné i zmíněného Petra). Pak jsme tak různě zastavovali na focení a v suvenýr „magazínu“, kde jste si mohli dát zadarmo panáka vodky:D. Ale známky na pohledy neměli…

Socha Petra Velikého


Pozn. Oblíbené suvenýry- chlupatá hučka různých barev s odznáčkem se srpem a kladivem, štamprlata, matrjošky (ty malované panenky, jak jsou v sobě) a věci z jantaru.


Pokračovali jsme do „Candy“ kostela, kde jsme taktéž šli dovnitř a viděli všechno to zlato a mozaiky a mramorovou podlahu s pěknými obrazci. Pak jsme měli obědovou pauzu, jenže v okolí bylo všechno tak předražené (čaj/kafe za 120-150 rublů = 3-4E), takže jsme šli do knihkupectví na Něvském prospektě, kde jsem zjistila, že za stejnou cenu si můžu koupit i knížku (nakonec jsem si odnesla Dostojevského „Prestuplenije i nakazanije“, Annu Kareninu a Evžena Oněgina). Mimochodem – známky taky neměli, ač pohledů tu bylo nepřeberně…

Candy kostel

v Candy kostele


Odpoledne jsme strávili celé v Ermitáži prohlížením obrazů a blouděním. Průvodkyni jsme měli s sebou, ale my dali přednost vlastnímu objevování a od skupiny jsme se trhli. Viděli jsme – spoustu velkých zlatem a kudrlinkama zdobených sálů a místností, obrazů, soch a jiných muzejních exponátů, královský trůn, nevěstu a ženicha, kterak si tam pořizují fotky. Z obrazů tam člověk může najít nějakého toho Picassa, Da Vinciho, francouzské impresionisty. Sál mě zaujal zlatý (kde bylo prostě všechno zlaté víc než jinde a nesmělo se tam fotit, takže jsem si to musela vyfotit samozřejmě) a červeno-zlatý budoár, protože já červenou ráda. Povedlo se nám najít i knihovnu, která byla provedená celá v tmavém dřevě s ochozem a schody a vypadalo to moc stylově. Byli jsme tam celkem dvě a půl hodiny a museli tam nachodit několik kilometrů.

Ermitaz

v Ermitazi

Večer měla většina lidí objednanou tradiční ruskou večeři s jakýmsi folklórem, ale my jsme vyrazili do ulic na vlastní pěst. A objevili jsme podniky s více než zajímavými a příznivými cenami. Nakonec jsme jedli v jednom ruském bistru/fastfoodu, kde nikdo neuměl anglicky a domlouvali jsme se rukama nohama, zato jsme se najedli dosyta za super cenu a pivo měli za 50 rublů = 1,25E (nejlevnější točené pivo, co jsem tu dosud měla). Taky jsme dostali panáka od jednoho místního Rusa, co se s náma chtěl hrozně bavit a povídal, že v 68 Rusové nestříleli, ale že Češi prý jo! No, diskuzi jsme s ním brzo vzdali a prchli… Potkali jsme poštu, ale měla už zavřeno, takže známky jsme pořád ještě neměli… Zato pivo v obchodě jsme si mohli koupit v kteroukoliv noční/ranní hodinu.


Pozn. Na každém rohu tam jsou obchody „produkty“ s jídlem i alkoholem otevřené nonstop. Všude jsem narazila na našeho Kozla a Žateckého gusa.

Den třetí

Den jsme opět zahájili královskou snídaní a vyrazili na prohlídku metra. Metro tu mají o něco větší než v Praze, ale ne o moc (zato mají pětkrát víc obyvatel). Při vstupu do metra musíte mít speciální minci, která stojí nějakých 20 rublů = 0,5E, a pak si v něm můžete jezdit, jak je libo až do chvíle, kdy zase vylezete na povrch (v Londýně je to podobné). Naštěstí byla sobota, takže naše dvě skupinky po padesáti lidech mohly docela dobře koexistovat s běžným provozem. Nejdřív nám bylo řečeno, že se v metru fotit nesmí, pak se zákaz změnil na zákaz focení s bleskem.

puškin v metru


Pozn. Vpodstatě všude jsme museli fotit bez blesku.


Každá stanice měla svůj styl, svoji sochu nebo mozaiku. Navštívili jsme jich celkem šest. Ve výzdobě se často opakovaly pěticípé hvězdy, srp a kladivo a „lid“. Podzemní haly mají docela rozlehlé, ale představovala jsem si to větší. Osvětlení má navodit pozitivní náladu, jakože bude nahoře svítit slunko, ale to často nebývá pravda. Petrohrad je většinou pod mrakem a málokdy tam je slunečno. Jezdí tam stejné soupravy, jaké ještě pořád jezdí u nás v Praze (ty stříbrné s oranžovými dveřmi). Akorát že u nich je mají tmavě modré a půlka z nich je ještě pořád původní (skoro všechno uvnitř je ze dřeva). V Petrohradu mají nejhlubší metro na světě, nejhlubší stanice je 102 metrů pod povrchem a ta nejblíže povrchu má 12 metrů. U každého eskalátoru je strážná budka s veledůležitě vypadající paní.

v metru


Po metru jsme se vydali busem za město a navštívili Peterhof (Petrodvorec), kde jsme se prošli po místních zahradách. Dovnitř prý nemá cenu chodit, tvrdila naše průvodkyně. No, v zahradách ještě ležel sníh, většina soch byla zabedněných, aby se v zimě nezničily, a fontány ještě "nerabotály". Takže nám naše průvodkyně popisovala, jak která fontána funguje. Peterhof leží u moře, je hrozně rozlehlý a velmi pěkně udržovaný. V sezóně to musí být opravdu nádhera.

Peterhof


Odpoledne jsme se stavili ve městě Puškin, kde jsme měli hodinu na oběd, ale my zase objevovali. Cílem bylo sehnat známky na pohledy, ale opět jsme nebyli úspěšní. Pošta měla zrovna ten den zavřeno a v novinových kioscích známky neprodávají. Tak jsme alespoň navštívili místní ruský trh a prohlédli si, jak to tam vypadá (jako na vietnamské tržnici).


Pozn. Krabička cigaret stojí od 25 rublů = cca 0,5E. Kouří se tu skoro všude, ale na pokojích v hotelu to bylo zakázané.


Poslední zastávkou bylo Carské sídlo s Kateřininým palácem. Tam to vypadalo podobně jako v Ermitáži. Opět spousta rozlehlých sálů a místností plných zlata a obrazů. My měli štěstí, že jsme tam mimo hlavní sezónu, takže jsme mohli vidět více místností, než je obvyklé. Několik posledních komnat bylo vyzdobených velmi jednoduše. Ptala jsem se, proč tomu tak je, a bylo mi řečeno, že prostě nebylo dostatek peněz na opravu všech místností do původního stavu. Ve druhé světové totiž bylo všechno vymláceno až na holé cihly, takže i slavná Jantarová komnata je dílem moderní doby.

katerinin palac


Pozn. V Jantarové komnatě = „Amber room“ se nesmí pořizovat vůbec žádné záznamy. Člověku hrozí nepěkná pokuta.


Poslední večer byl ve znamení ruské neschopnosti. Šli jsme do podniku, kde měli všude na oknech tabule se suši, ale servírka nám nedokázala vysvětlit, že tam suši vůbec nemají. Pak mi místo třech chlebů k boršči přinesla hranolky. Je s podivem, že obsluha téměř v centru neumí do desíti anglicky napočítat („frí“ jsou v ruštině hranolky a nepomohlo, že jsem ukazovala na prstech tři a povídala „chlěb“). Po návratu na hotel jsem si šla vyzvednout klíče na recepci, ale nebyly tam, tak jsem si myslela, že Terka je ještě na pokoji, nebo nikam nakonec nešla. Terka byla ale pryč, tak jsem si myslela, že se třeba na recepci překoukli a šla jsem tam znovu. Seděla tam už jiná slečna a ta můj klíč opět nenašla. Naštvala jsem se na Terku, že si vzala klíč s sebou a napsala jsem jí smsku, kde jako je s tím klíčem. Hodinu jsem strávila u dalších kamarádek s tím, že u nich provizorně přespím. Pak mi došla zpráva od Terky, že ona dávala klíč na recepci! Celá říčná jsem šla potřetí na recepci, kde už zase seděla jiná slečna, která slavně můj klíč našla! Kvalita služeb tedy občas lehce pokulhává


Pozn. Na recepci hotelu také poštovní známky nemají.

Den čtvrtý

Nedělní dopoledne jsme strávili dokupováním suvenýrů a dárku, procházením se po centru, návštěvou Aurory (zadarmo) a hledáním známek. Nakonec nás jedna slečna v suvenýrech odkázala na jiné suvenýry, kde je prý mívají. Sláva! Mohli jsme odeslat naše pohlednice! Cestou zpět nás bus ještě vyhodil v jednom velkém obchoďáku, kde jsme utratili poslední rubly za vodku, cigarety a svačinu:). Někteří hoši si koupili několik kartonů levných cigaret a my se obávali, jak to dopadne na hranicích. Ale nakonec nás nikdo nijak zvlášť nekontroloval.

Aurora


Pozn. Z Ruska si můžete odvézt 1 litr tvrdého alkoholu a 2 krabičky cigaret na osobu.

Jiné krátké postřehy

Toaletní papír je v Rusku extrémně slaboučký. Musíte si odmotat minimálně metr, aby se neprotrhl:D.


Ceny suvenýrů u stánků zásadně smlouvejte! Můžete se v pohodě dostat o třetinu ceny dolů.


Říkejte, že jste Češi/Poláci. My Rusáky sice zastak nemusíme, ale oni nás mají rádi skoro jako mladší sourozence.


Voda v našem hotelu byla hnědá, žlutá… K pití to nebylo.


Když jsme projížděli vesnicemi, tak jsme viděli nádherné maličké barevné zašlé a často pobořené chaloupky. Mezi nimi se tyčily olbřímí vily bohatších soudruhů, které naprosto neladily se svým okolím. Vkus bohatých Rusů je přinejmenším podivný.


Jedete-li do Petrohradu v létě (když není zamrzlá Něva), tak si musíte dát setsakramentský pozor na mosty. Oni se totiž v noci otvírají, aby mohly proplout lodě. Takže je dost možné, že se do hotelu po půlnoci až do rána nebudete mít šanci dostat.


Petrohrad byl postaven na močálech a dnes se rozkládá na více než 40 ostrovech spojených 300 mosty. Skoro jako v Benátkách – nádhera!


Petrohrad stojí rozhodně za vidění! Vůbec nelituji vynaložených prostředků!

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

1 komentář

Obrázek uživatele Anonym
Anonym
31. 12. 2015

Idiotský článek, my nemáme rádi Rusáky, mluvte za sebe, já tam byla taky v lednu a neměla jsem problém koupit známky, zřejmě neschopnost

Komentář porušuje Kodex Inflow.

Zobrazit na vlastní nebezpečí

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback