Vyděděnec

No, nevím. Tak by to, přirozeně, mělo být. Ale dokonce ani před hladomorem to nefungovalo přesně, směřovalo to spíše k direktivnímu řízení. Bedap měl pravdu: každá nouzová situace, každé povolání k pracovní brigádě vyvolá nárůst byrokratické mašinérie PDK a určitou strnulost: tak to bylo uděláno, tak se to dělá, tak se to musí dělat... To už bylo velmi často i před tím suchem. A toto pětileté striktní řízení může přispět k tomu, aby se schéma zafixovalo. Nedívej se na mě tak skepticky! Raději mi řekni, kolik znáš lidí, kteří odmítli akceptovat pracovní zařazení - i před hladomorem?”

Takver přemýšlela. „Bez nuchnibů?”

„Ne, ne! Nuchnibové jsou důležití.”

„No, tak pár kamarádů od Dapa - ten milý skladatel, Salas se jmenoval, a ještě pár dalších. A když jsem byla malá, přišli praví nuchnibové do Kruhového údolí. Ale zdálo se mi, že nás vždycky podváděli. Vyprávěli překrásné lži a příběhy a vykládali budoucnost, každý se radoval, když přišli, ochotně byli přijati a hoštěni, dokud zůstali. Ale nikdy nezůstali dlouho... Ale vždycky byli lidé, kteří sbalili svoje věci a opustili město, obyčejní mladí lidé, a pak se jim venkovská práce nelíbila, ti pak prostě a jednoduše nechali práce a šli pryč. To dělají lidé všude, pořád. Táhnou dál a hledají něco lepšího. To přece nemůžeš nazvat vyhýbání se pracovnímu nasazení.”

„A proč ne?”

„Co tím myslíš? “ mručela Takver a zachumlala se ještě hlouběji do deky.

„Asi tohle: že je nám trapné říct, že jsme se vyhnuli brigádě; že individuální vědomí je zcela ovládáno společenským vědomím, místo aby s ním stálo v rovnováze. Nekooperujeme - posloucháme. Bojíme se, že budeme považováni za budižkničemy, lenochy, sobce. Máme větší strach z názorů našich spoluobčanů než respekt před vlastní svobodou volby. Ty mi nevěříš, Tak, ale pokus se jednou vyjít ze stínu, jen ve fantazii, a pak dávej pozor, co ucítíš. Pak ti bude jasné, kdo vlastně Tirin je a proč se stal vrakem, ztracenou duší. Je to zločinec! My jsme totiž stvořili zločin stejně, jako to učinili vlastníci. Vyháníme člověka ze sféry našeho souhlasu a pak jej za to odsuzujeme. Vytvořili jsme zákony, zákony konvenčního chování, obklopili jsme se zdmi, které nemůžeme rozpoznat, protože jsou integrovanou součástí našeho myšlení. Tir to naproti tomu nikdy neudělal. Znám ho od doby, co nám bylo deset. On to skutečné nikdy neudělal, nemohl vytvořit žádné zdi. Byl rozený rebel. Byl to rozený odonista - pravý! Byl svobodný člověk a my ostatní, jeho bratři, jsme ho za trest dohnali k šílenství za jeho první svobodný čin.”