Za hranice tělesnosti

Článek ve dvou dílech představuje nepříliš známou koncepci Technologies of the Self, kterou chápeme jako praktiky, přispívající k formování naší identity.

V minulém článku jsme se zaměřili na konstituci identity v kyberprostoru za účasti praxe moci, jež se s ní nerozlučně pojí. Představili jsme si koncept technologies of the self v pojetí Marie Bakardjievy, která navazuje na filozofa Michela Foucaulta. V tomto článku se zaměříme na perspektivu člověka, který je v oblasti informační vědy již daleko známější a zavedenou osobností. Konkrétně na filozofa informace Luciana Floridiho.

Pozici Floridiho na filozofickém spektru můžeme na rozdíl od Foucaulta identifikovat poměrně snadno. Jedná se o analytického filozofa anglo-americké tradice. Floridi se ve svém myšlení zabývá tématy jako je podstata fenoménu informace, informační etika či informační ekologie. Sám tvrdí, že „knihovní a informační věda by mohla být interpretována jako aplikovaná filozofie informace.[1]

Vraťme se však k našemu tématu, totiž konstituci identity skrze naše virtuální identity a web 2.0. Pro Floridiho totiž ony technologies of the self již nejsou praktiky či techniky, jak nějakým způsobem pečovat sám o sebe, ale opravdu technologie tak, jak je obecně dnes chápeme, hardware a software. Říká, že po kopernikovské, darwinistické a freudiánské revoluci v sebeporozumění přichází další revoluce, v níž hrají nejpodstatnější roli právě informační a komunikační technologie, které mají mimo jiné zásadní vliv na formování naší identity.[2]

Pokud chceme správně analyticky postupovat, musíme si nejdříve správně vydefinovat pojmy, se kterými pracujeme. Definujme tedy pojem identity.

Třímembránový model

Floridi identifikuje lidské Já (identitu) jako známé platónské podobenství o dvoukolovém voze, taženém dvěma koňmi. Jezdec je zde symbolem vůle, která má vést duši k pravdě. Jeden kůň (bílý) pak ztělesňuje racionalitu a táhne vůz vzhůru, druhý (černý) zase iracionalitu a vášeň a táhne vůz opačným směrem. Ve zkratce se tedy jedná o multiagentní systém a Floridi se ptá, co všechny tři komponenty identity drží pohromadě. Pro Platóna je tento model čistě politický, neřeší jej z ontologického hlediska. Italský filozof vidí dvě oblasti, které se v rámci ontologického pojetí identity rýsují.

Tou první je diachronní egologie, jež řeší otázku identifikace sebe sama prostřednictvím reálných či možných světů. Druhou je pak synchronní egologie a otázka individualizace sebe sama prostřednictvím reálných či možných světů. Floridi ze své analytické pozice řeší pouze otázky spojené se synchronní egologií, problematika identifikace je totiž příliš metafyzická a tudíž pro něj nemá smysl.[3] V rámci individualizace tedy řešíme otázku, co vůbec identitu jako takovou drží pohromadě a filozof si na pomoc bere třímembránový model, který ve zkratce říká, že individualizace identity nastává v poslední, třetí fázi, kdy se lidská duše odděluje od vnějšího světa. Jednotlivými membránami jsou:

  1. Fyzická membrána
    Veškeré interakce mezi entitami fungují na základě druhého termodynamického zákona prostřednictvím fyzikálních a chemických procesů. V prebiotickém prostředí navíc ani neexistují recipienti pro existující data, v biotickém pak už ano - rostliny. Ty jsou také nejvyspělejším typem entity v rámci této membrány.
  2. Kognitivní membrána
    Při uzavření organismu do kognitivní membrány získávají jednotlivé entity schopnost dekódovat data prostřednictvím jazykového úzu. Data tak dostávají směr. Kognitivní membrána tedy dále odděluje organismus od okolního světa a udržuje jej jednotný pomocí vzájemné informace. Příkladem může být jakýkoliv živočich.
  3. Membrána vědomí
    Bariéra, která odděluje tělo a duši.[4] Jednota dat je zajištěna jejich provázáním konvenční sémantikou. Já je schopno unifikovat a identifikovat procesy na obou nižších úrovních a zároveň je na nich existenčně závislé. Dochází k naprostému oddělení duše od fyzického světa a nelze ji ani jako něco hmotného definovat. Touto membránou je vybaven především člověk.[5]

Podle Floridiho můžeme informační a komunikační technologie označovat jako technologies of the self proto, že dokáží působit na každou ze tří membrán. Každá z těchto membrán jimi může být augmentována.

Na prvních dvou úrovních pak při této interpretaci můžeme spatřovat jisté paralely s myšlenkami hnutí extropiánů a transhumanistů. Rád bych zde ale Floridiho před tímto výkladem obhájil. Extropiáni často říkají, že člověk má být nějakým způsobem překonán a berou si na pomoc Nietzscheho a jeho ideu nadčlověka.[6] Nutno ale říct, že se zde naprosto mýlí v interpretaci, protože se drží myšlenky těla jako vězení duše. Nietzsche však právě naopak tvrdil, že člověk bude překonán právě v momentě uvědomění si své vlastní konečnosti, své smrtelnosti a smíření se se smrtí. To, co nás od tohoto uvědomění strhává, je politicky (nebo nábožensky) konstruovaná duše; „duše je vězením těla“[7] a pro extropiány je to stále naopak. Uvidíme, že Floridi je v aplikační části modelu na ICT daleko umírněnější a „zemitější“ než jakýkoliv extropián.

Na třetí úrovni můžeme pak zase vidět určitou podobnost s myšlenkami Timothy Learyho, předního propagátora halucinogenních drog, který ke konci života obrátil svoji pozornost k informačním technologiím jako daleko účinnějším nástrojům pro rozšíření vědomí. Floridi jinde také mluví o tzv. hypervědomé generaci současných mladých lidí, pro které žádná informace či zážitek není natolik bezcenná, aby nemohla být sdílena na sociálních sítích.[8] Každá interakce v kyberprostoru totiž může reverzibilně působit na naši reálnou identitu. Nicméně uvidíme, že k Learyho utopickým myšlenkám má Floridi stále poměrně daleko.

ICT jako technologies of the self

Podívejme se tedy na kategorie, které jsou na úrovni vědomí podle italského filozofa nejvíce modifikovány:

  • Ztělesnění: od dualismu k polarismu
    Každá membrána, která nově vznikne, je do určité míry nezávislá na té předchozí. Např. motýl může žít bez housenky, z níž vzniknul. To však neznamená, že je naše Já nezávislé na jakémkoliv fyzickém nosiči. Můžeme si však teď vybrat z více platforem a díky informačním a komunikačním technologiím si vytvářet virtuální identity na externích nosičích.
  • Prostor: oddělení lokace od přítomnosti
    Floridi mluví o tzv. telepřítomnosti. Ve zkratce se jedná o to, že ve světě bez ICT se vědomí člověka nacházelo tam, kde se člověk nacházel i fyzicky. Díky internetu teď může být naše Já sice lokálně umístěno v mozku, přítomno však může být v kyberprostoru.
  • Čas: rozdíl mezi zastaráváním a stárnutím
    Na rozdíl od fyzického světa, ve kterém stárneme, může být naše Já v kyberprostoru sice mladé či staré, nemůže ale reálně stárnout. Virtuální identita může pouze zastarávat jako se to děje běžně u informací na webu. Snažíme se tedy o neustálé vyrovnávání kvalit reálné identity, která stárne, a té virtuální, která zastarává.
  • Paměť a interakce: fixace Já
    Záznam našich vzpomínek může při konstituci naší identity hrát velkou roli, protože nám může pomoci utvrdit to, čím jsme nebo čím bychom chtěli být. Taková fixace naší identity je však podle Floridiho nebezpečná, protože místo rozvoje naší identity může způsobit její rigorozitu. V utváření identity totiž nehraje roli jen paměť (v tomto případě díky ICT takřka absolutní), ale i zapomínání.
  • Percepce: digitální pohled
    Pravděpodobně tu největší roli při utváření naší identity hraje interakce s ostatními lidmi a jejich reakce na nás samotné, a to jak ve fyzickém světě, tak v tom virtuálním. Snažíme se na sebe dívat i očima ostatních, abychom si nějakým způsobem utvrdili svou pozici ve společenské struktuře. Problémem ve virtuálním prostředí však může být, že se na sebe začneme dívat výhradně očima ostatních a naše chování je tak čistě společensky vynucené.[9]

Shrňme si tedy Floridiho interpretaci fenoménu technologies of the self. Podstatnou je pro něj otázka individualizace, nikoliv identifikace identity v infosféře, a to prostřednictvím nástrojů webu 2.0, jimiž jsou sociální sítě, blogy, chatovací místnosti atd. Tyto technologie nám v individualizaci napomáhají právě tím, že nám dokáží pomoci překonat čas, prostor a sociální interakci v tradičním slova smyslu. Kyberprostor nám tedy umožňuje jakoby znásobit možnosti membrány vědomí, kdy můžeme naše Já, lokálně umístěné v našich tělech, prezentovat do prostředí webu a následně jej nechat reverzibilně působit na nás samotné.

Maria Bakardjieva a Luciano Floridi

Srovnejme si teď přístup Marie Bakardjievy a Luciana Floridiho. Začněme u výchozích pozic obou vědců. Zatímco pro Floridiho je podstatné precizní vymezení pojmu identity proto, aby s ní mohl nadále pracovat a identifikovat ji v patřičném kontextu, pro Bakardjievu (stejně jako pro Michela Foucaulta) je takové vymezení spíše zbytečné. Identita je pro ni totiž, ostatně jako jakýkoliv jiný pojem, poměrně obtížně uchopitelná v její podstatě. Její definice je totiž determinována diskurzem, v jakém se konkrétně nositel identity nachází. Navíc pravděpodobně existuje mnoho diskurzů a kontextů, ve kterých se může identita jako termín používat, a ke všemu se navíc může definice významově lišit v závislosti na epistémě dané historické epochy. Bakardjieva se tedy primárně zabývá spíše aplikační částí fenoménu ve vztazích k technologiím produkce, znakových systémů a především moci. Neptá se „Co je to identita?“, ale spíše „Jakým způsobem je tato identita konstituována a jak s ní dále nakládat?“

Je obtížné ubránit se osobním sympatiím a vlastnímu přesvědčení, proto se stavím spíše na stranu Marie Bakardjievy. Přístup Luciana Floridiho se totiž v mnoha ohledech podobá dualistickému dělení, se kterým přišel už Descartes. Z historie posledních 200 let nicméně víme, kam až takový přístup oddělení duše a jejího povýšení nad přírodu může dojít. Ačkoliv něco takového Descartes zajisté nezamýšlel, jeho filozofická pozice je jistě jednou z příčin devastace biosféry a materializace kulturního dědictví (ačkoliv je otázkou, do jaké míry je tradiční dualismus aplikovatelný do virtuálního prostředí, kdy se mění distinkce z člověk-příroda spíše na člověk-člověk).

Bakardjieva podle mého názoru otevírá velké množství možností dalšího výzkumu. Zatímco Floridi se uzavírá do výzkumné činnosti v oblasti etiky, Bakardjieva díky propojení technologies of the self s technologiemi moci nabízí daleko širší spektrum bádání. Ať už se jedná o otázky aktivismu, „digitálních diskurzů“ či analýzy působení moci např. prostřednictvím marketingových a ekonomických procesů. Je tedy v důsledku jedno, že Bakardjieva a Foucault nenabízí vyčerpávající popis identity, protože jim volnější vymezení dovoluje její analýzu na více úrovních. Na jedné straně tedy máme Floridiho deskriptivní přístup, na druhé konstruktivistický či až politický přístup Bakardjievy. A to je to, co jsem těmito dvěma články chtěl říct. Foucault s Bakardjievou nám nabízejí identifikaci politických vlivů do výzkumu jak na základní, tak aplikační rovině. Pokud to pak vztáhneme obecněji na náš obor, tak informační věda v aplikační části užšího pojetí ve svém základu také replikuje dominantní ideologii či ekonomický model. A proto bude vždy politická. Toho bychom si měli být vědomi proto, abychom naši výzkumnou činnost dokázali zařadit do patřičného kontextu. Pak ale také proto, abychom při procesech stanovování problémů, designování výzkumných procesů a implementaci našich výsledků lépe přemýšleli nad důsledky našeho jednání, a to až do nejzazších rovin, které s vědou běžně ani nespojujeme.


[1] FLORIDI, Luciano. On defining library and information science as applied philosophy of information. Social Epistemology [online]. 2002, roč. 16, č. 1 [cit. 2014-04-14]. Dostupné z: http://www.philosophyofinformation.net/publications/pdf/isaspi.pdf.

[2] FLORIDI, Luciano. The Fourth Technological Revolution. In: Youtube [online]. 2011 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=c-kJsyU8tgI .

 [3] FLORIDI, Luciano. The Informational Nature of Personal Identity. Minds and Machines [online]. 2011, vol. 21, issue 4, s. 558-560 [cit. 2014-04-18]. DOI: 10.1007/s11023-011-9259-6. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/s11023-011-9259-6.

[4] Pozn. - zde však zůstává otázka, zda je takovýto dualismus v případě virtuálních identit ještě platný.

[5] FLORIDI, Luciano. The Informational Nature of Personal Identity. Minds and Machines [online]. 2011, vol. 21, issue 4, s. 558-560 [cit. 2014-04-18]. DOI: 10.1007/s11023-011-9259-6. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/s11023-011-9259-6.

[6] MORE, Max. The Overhuman in the Transhuman. Journal of Evolution and Technology [online]. 2010, roč. 21, č. 1 [cit. 2015-01-13]. Dostupné z: http://jetpress.org/v21/more.htm

[7] FOUCAULT, Michel. Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. 1. vyd. Praha: Dauphin, 2000, s. 65. ISBN 8086019969.

[8] FLORIDI, Luciano. Technologies of the Self. Philosophy [online]. 2012, vol. 25, issue 3, s. 272 [cit. 2014-04-20]. DOI: 10.1007/s13347-012-0083-6. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/s13347-012-0083-6.

[9] FLORIDI, Luciano. The Informational Nature of Personal Identity. Minds and Machines [online]. 2011, vol. 21, issue 4, s. 561-563 [cit. 2014-04-18]. DOI: 10.1007/s11023-011-9259-6. Dostupné z: http://link.springer.com/10.1007/s11023-011-9259-6.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.
(If you're a human, don't change the following field)
Your first name.

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback