Zamyšlení nad současnou ekologickou krizí

Les ti dá víc než knihy,
učitelé ti nikdy
neporadí tak jako příroda.

sv. Bernard z Clairvaux

1. Krize

Je člověk opravdu pánem tvorstva? Dříve ještě žil v souladu s přírodou. Později čím dál víc využíval přírody ke svému prospěchu. Dnes na světě žije 6,5 mil. lidí. Mají všichni dostatečný přísun potravy, pitné vody, je na všech místech čistý vzduch pro život? Mají všechny národy dostatek úrodné půdy? Jaká je vlastně realita dneška?

Jedovatý vzduch zkracuje životy obyvatel a ničí lesy. Řeky vysychají jako důsledek intenzivní těžby dřeva a nerostů. Hrozí nám jaderné elektrárny, jejichž množství určujeme podle stále rostoucí spotřeby. Dusíme se smogem, který vypouštíme z aut či z továren. Klimatické změny pro nás jsou hrozbami v podobě povodní, větrů unášejících střechy nad hlavou či prudkými změnami teplot. A tak se začínáme zamýšlet, jak to udělat, aby naše planeta k nám byla vlídná i v budoucnosti. V současnosti lze pokládat za největší nebezpečí pro civilizaci právě riziko skleníkového efektu s důsledkem globálního oteplování spjaté s narušováním ozonové vrstvy. Zdá se, že exponenciální růst je neudržitelný, a že tedy nutně musí dojít ke konfliktu mezi rozvojem a konečností některého ze zdrojů. Katastrofě jsme blíž než kdykoliv předtím.

Jak situaci zhodnotit? Je to vůbec důležité přemýšlet o takových jevech, jako je globální ekologická krize? Můžeme tím něco změnit? Původně se předpovídal vyšší nárůst obyvatelstva, pak byla hlavní hrozbou konečnost nerostných zdrojů, nikdo však nepředpokládal, že by se krize udržitelnosti bezmezného rozvoje mohla týkat změny klimatu. Vzhledem k setrvačnosti tepelného vyrovnávání klimatického systému lze počítat s tím, že globální teplota v příštích 50letech vzroste, a to nezávisle na tom, co nyní lidstvo udělá, a změna klimatu je tedy nevyhnutelná. Jde však o to, co bude dále ve druhé polovině století a zda lidstvo vůbec přežije. V tom může poněkud pomoci i technologický pokrok, který může oddálit nejzávažnější změny tím, že vyvine zbraně k radikálnímu snížení emisí. I tak je však především třeba zastavit nadbytečnou spotřebu a přehodnotit tak vzorce našeho chování, naši kulturu.

2. Diagnóza

Existují ovšem velmi rozdílná hodnocení a různé postoje k řešení současné ekologické krize. První názorovou skupinou jsou konzervativní postoje. Minimalizovat úlohu státu a co nejméně cokoliv regulovat. Ať žije volný trh, dejme prostor rozhodování jednotlivců. Neviditelná ruka trhu vše vyřeší. Z toho vychází dojem, že ne člověk je nejdůležitější, ale jeho peníze. Tento přístup sází na domnělou plnou odpovědnost jednotlivců za jejich konání, na což navazuje role rodiny, obce, podniků, což vše vytváří veřejné mínění. Jsou zkrátka lidé, kteří mají za to, že není potřeba se obávat a že svět se docela mění k lepšímu. Jednoho takového autora máme v čele našeho státu, viz jeho kniha o modré planetě, ne zelené.

Druhý postoj je technokratický. Veřejnost může být snadno zmanipulována masmédii, proto mají rozhodovat odborníci a odborné instituce. Centrální rozhodnutí jsou objektivnější, čím níže jdeme, tím spíše rozhodnou místní mocenské zájmy. Mezinárodní smlouvy, dohody a protokoly jsou velmi důležité. Ať je to jakkoliv, cílevědomé úsilí mnoha lidí, ať zaujímají různé pozice a následná podpora veřejnosti včetně politické reprezentace (Kjóto, Rio, Kodaň, atd.) znamená možnost odvrácení hrozeb globální ekologické krize - GEK.

Třetí je  - zdánlivě - radikální postoj ekologických nevládních organizací zhodnocujících práci aktivistů, nemajících většinou důvěru k institucím. Poukazují na GEK a její místní následky, které se již projevují, a vidí důležitost a smysluplnost individuálních akcí. Zdůrazňují princip předběžné opatrnosti. Ten je definován v zásadě č. 15 Deklarace z Rio de Janeira: „Státy musí za účelem ochrany životního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy".[1] To je ovšem velmi důležité a zásadní, protože environmentální věda jako interdisciplinární věda zkoumající působení člověka na prostředí (a sledující i opačně působení prostředí na lidi) se opírá o hypotézy, které může jen výjimečně testovat způsobem, jako to dělá chemie nebo fyzika.

3. Homo consumens

Rozšířený postoj je ten, že GEK není způsobena principiálně mylným jednáním: prostě jen rozmach lidstva přesáhl kapacitu, kterou země poskytuje. Spíše se však zdá, že dosud dominující vědecko-technologický světový názor přivedl svět do ekologické krize. V duchu tohoto názoru udělal člověk sám ze sebe boha, když vytvořil náš moderní svět. Používal svoji inteligenci k vynálezům různých přístrojů majících nás chránit před vším, co považujeme za zbytečnou námahu. Je řešením problémů lidstva stálý ekonomický růst, který na druhé straně znamená vydrancování Země? Spotřeba ve světě roste. Život na úvěr, tedy na dluh, a nadměrný konzum více nebo méně zbytečných věcí je ve vyspělých společnostech Západu zcela běžný. Člověk má za to, že hmotné předměty jsou zárukou jeho štěstí, ba že štěstí právě v nich spočívá. Z člověka se tak stává "homo consumens", jehož pravdou je svět předmětů. Také v naší zemi dnes roste "štěstí konzumentů". Dřívější "jistoty" nahradila svoboda, diktát ideologie byl nahrazen diktátem komerce.

Západní civilizace je postavena na systému úspěšnosti, závazků a peněz, západní člověk je stále vůči přírodě spíše uživatelem - ne partnerem a ačkoliv vědci opakovaně varují před ekologickou katastrofou, průměrný člověk ekologické problémy příliš nevnímá. To kontrastuje s tradičními východními kulturami, kde se naopak vždy pěstovalo vědomé souznění člověka s celkem.

Je člověk opravdu pánem tohoto světa anebo spíše jeho otrokem? Jde o změnu základní orientace člověka. Mnozí z nás jsou již schopni uvědomit, že namísto maxima konzumace můžeme dosáhnout rozumné míry konzumace, která bude navíc v souladu s naším zdravím. Budoucnost země závisí na rozšíření tohoto ekologického vědomí hodnot ve veřejnosti s cílem harmonie vztahů mezi člověkem a přírodou. Nový věk přibližuje lidstvo k apokalypse, dává však také možnost záchrany. Je třeba hledat nový styl života a myšlení.

Je ovšem otázkou, jak prosadit obdobu Kantova morálního imperativu v podobě jakéhosi ekologického imperativu, který bude oktrojován do mysli individua. Stále totiž jsou mnozí - nejen politici a ekonomové - posedlí myšlenkou kvantitativního růstu. Objem spotřeby je pak měřítkem štěstí obyvatelstva. Přesto však všeobecný konzum ve vyspělých zemích a směřování k němu jako ideálu v zemích chudších jsou velkou hrozbou. Všichni budou mít stejné věci, malí černoušci v Namibii už teď nadšeně hledí do starých monitorů.

Mějme však za to, že není možno dávat rovnítko mezi množství spotřeby a spokojeností lidí, tedy kvalitou jejich života. Spotřeba totiž nemůže být jediný zdroj štěstí. Už Diogenes věřil, že je lepší mít co nejméně. Podle něho čím méně máte, tím jste svobodnější. Vždyť průměrný Američan má sice několikrát větší výdělek a spotřebu než průměrný Čech, to ale neznamená, že by byl mnohokrát spokojenější. Materiální spotřeba států Severu - a úzké vrstvy bohatých v zemích Jihu - stále roste a je spojena s rychlým čerpáním přírodních zdrojů a to tak, že 20% světové populace spotřebovává zhruba 80% zdrojů surovin a energie.  Podstatná část lidstva přitom nežije v blahobytu a miliarda lidí žije v absolutní chudobě, jejíž hranicí je částka menší než jeden dolar denně na osobu.

Konzumismus lze z jistého pohledu charakterizovat jako marný pokus uniknout z vnitřní prázdnoty. To je totiž právě prázdnota, kterou věci nemohou vyplnit.  „V koruně nadbytku se vždycky skrývá maska smrti", jak píše Angello Maria Ripellino v Magické Praze.[2]

4. Cesty z krize

Zmiňme se o Strategii trvale udržitelného rozvoje, jehož filosofie byla navržena ve zprávě komise OSN pro životní prostředí z roku 1987 známé pod názvem "Naše společná budoucnost". Jako trvale udržitelný je definován takový rozvoj, který není na úkor budoucích generací a jiných společností, a který uspokojuje naše dnešní potřeby takovým způsobem, aby to neohrožovalo šance budoucích generací uspokojovat potřeby jejich. Hledání forem trvale udržitelného rozvoje přitom závisí na podmínkách a tradicích jednotlivých zemí.

V roce 1991 publikoval Římský klub studii o první globální revoluci. Dokazuje se v ní, že stojíme na prahu utváření nové celosvětové společnosti, odlišující se diametrálně od dnešní. Nová globální revoluce není utvářena jedinou ideologií, ale celou řadou faktorů sociálních, ekonomických, technologických, kulturních i etických. Cenným přínosem této studie je položení otázky o potřebě celkové obnovy lidstva, o potřebě moudrosti. Jednotlivé kapitoly studie jsou proloženy citacemi z různých světových náboženství. Klíčem k nápravě je tedy zásadní změna chování jednotlivců i celých skupin, opuštění cesty konzumu, dobrovolná skromnost a ekologické uvědomění.

Jednou z cest je hlubinná ekologie, protikladná k antropocentrickému postoji. Pojem zavedl norský filosof Arne Naess v roce 1973. Jde o pohled na svět v co nejširších souvislostech. Hlubinní ekologové hájí zájmy přírody, v níž je hluboká moudrost. Podstatné je zde přesvědčení, že člověk není středem světa. Lidé nemají právo ničit bohatství přírody s výjimkou nutného zajištění svých existenčních potřeb. Vnitřní hodnotu přírody zcela nezávislou na tom, jestli člověk přírodu využívá, ba jestli ji vůbec vnímá. Rozhodující pro život je jeho vyšší kvalita, nikoliv vyšší materiální úroveň. Dívá se na problém z širší perspektivy než  je lidský pohled, je to postoj biocentrický.

To je právě hledisko evoluční ontologie - nově je potřeba opřít se o jiná východiska než ekonomiku. Potřeba, aby i etika byla zakotvena v ontologii vychází z toho, že člověk není přírodě nadřazen, ale že všechny formy života jsou principiálně rovné. Jde hlavně o získávání uctivého vztahu k přírodě a poučení, že život na zemi je nadřazený člověku i kultuře.

Jedním z indikátorů udržitelného rozvoje je také takzvaná ekologická stopa a ta exaktním způsobem zkoumá, kolik plochy potřebuje člověk k zajišťování svých potřeb, kolik zdrojů potřebuje ke svému životnímu stylu. Klíčovým prvkem nápravy je změna chování jednotlivců. Nebojme se jí. Ekologie přírody začíná už v prostředí rodiny, popřípadě školy. Začíná ve vnímání světa, v modelu kultury, který předávají rodiče dětem, v řešení praktických denních otázek: Je lepší jíst jablko pěstované na jižní Moravě nebo na Novém Zélandě? Koupat se ve vaně nebo pod sprchou, umývat nádobí pod tekoucí vodou nebo v myčce?

Morálně ale působit na druhé není lehké a efektivní; povzbuzující v tomto směru jsou veřejná vystoupení Václava Havla. Roli etiky zdůraznil Václav Havel ve svém projevu k dvacátému výročí 17. listopadu s výzvou změnit morální klima společnosti. Zmínil také konkrétní nešvary. „Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění".[3] V duchu tohoto názoru je potřeba se zamyslet nad stavebním růstem (byť ekonomicky prospěšným), stavbami které hyzdí a poškozují krajinu, zastavit kácení starých alejí podél cest, apod.

Cenným příspěvkem a řešením může být prostota a skromnost. H. Librová, která prováděla výzkum fenoménu tzv. dobrovolné skromnosti, zjistila, že rozvine-li člověk zájem o potřeby duchovní povahy, jeho zájem o nakupování a spotřebovávání se vytrácí docela spontánně. Ekologicky přijatelný způsob života tak nemusí spočívat v pouhé redukci lidských potřeb. [4] Nutnost omezit spotřebu je ovšem zřejmá.

Cesty mohou být různé. Zamysleme se nad křesťanským postojem. Směřovalo křesťanství vážně k nadvládě nad přírodou? Podmaňte si zemi a panujte, říká se přece v knize Genesis.

Jenže není to jinak? Člověk má přece povinnost o zemi pečovat a starat se jako dobrý hospodář, který je odpovědným správcem, a země je domovem nejen člověku, ale i všemu stvoření a veškeré přírodě. A člověk se pak ze svých činů zodpovídá. Ovšem v průběhu věků se snažil boha vytěsnit, popřít, sám se postavit na jeho místo. Jan Pavel II. píše v encyklice Centesimus annus: „Neuvážlivé ničení životního prostředí zakládá se na rozšířeném antropologickém omylu... člověk míní, že může svévolně disponovat zemí a bezvýhradně ji podřizovat své vůli... a vyvolává tím nakonec vzpouru přírody, která je více tyranizována než spravována."

5. Naděje   

Měli bychom tedy pochopit, že příroda je to nejvyšší, že má přednost před kulturou, že z ní všechno vychází, přičemž přírodu nevnímáme jen v podobě pozemské přírody, ale noříme se pomocí přístrojů i ve vlastní imaginaci do hlubin vesmíru. V tomto pojetí pak příroda je celý kosmos, Vesmír. Nadřazenost přírody nad kulturou vidíme právě v dnešní globální ekologické krizi. Pro porozumění situaci a její léčbu nabízí profesor Šmajs srozumitelný lék: filosofickou evoluční ontologii. Je teoretickou oporou a východiskem pro naše činy.[6]

Pozoruhodné shody dosahují myšlenky evoluční ontologie a vize známého francouzského přírodovědce a teologa Pierra Teilharda de Chardin. Vznik světové civilizace, nadnárodních společností a společenstev, atd. vidí Teilhard jako přímé pokračování evoluce, ale zároveň jako kritické období, období zlomu. Lidstvo se „planetizuje" či "totalizuje". Stává se jediným na jediném společném světě. Bez ohledu na místní podmínky žijí lidé ve stejných sídlištích, poslouchají stejnou hudbu, hrají stejné počítačové hry a všichni čtou Harryho Pottera. Všichni surfují na internetu a taky sní podobné sny o domku a autě a cestování po světě.

Podle Teilharda de Chardin vesmír a příroda nejsou člověku něčím cizím, něčím v čem je člověk ztracen. Naopak člověk může najít sám sebe jen jako organická součást vesmíru a přírody. Člověk je u něho osou vesmíru, ne však jako pouhý jednotlivec. Zatímco dříve se zdálo, že nejvyšším plodem civilizace na Západě budou oddělené osoby, jinými slovy individuace, později začaly vystupovat velké, netušené síly totalizace, říká autor ve své práci Místo člověka v přírodě. Teilhard také v knize vyslovuje hypotézu univerzálního ohniska, které nazývá OMEGA, ohniska, k němuž by měla zemská biosféra v průběhu několika milionů let dospět. Omega, jak autor krásně vyjadřuje, tvoří svorník noosferické klenby - je to bod setkání vrcholně soustředěného vesmíru s jiným ještě hlubším středem, který trvá sám ze sebe - s jediným pravým Omega.[7]

Architekt Jan Kaplický začínal na kongresu Knihovna a architektura v Olomouci v roce 2007 svoji přednášku tím, že přítomným doporučil novou knihu AL GORA o tom „jaká díra se nad náma otevírá a tohle je důležitější než cokoliv jiného o čem můžu tady mluvit, a všechno ostatní je v podstatě zábava". K čemu budou všechny vymoženosti, vše co vymyslíme a na zemi vydobudeme, když ze země pouze kořistíme a vztah k ní máme jen jako ke zdroji našich rozkoší a naší pýchy? 

Jak je vidět, nezbývá tedy než mířit vzhůru. To, co prožíváme, je období zlomu, pronikavé změny vnějších podmínek. Tento vnější tlak je však právě naléhavou výzvou k myšlení a jednání. Musí být hůře, aby mohlo být lépe. Začátek století se tak může stát příslibem a odrazovým můstkem pro naději, že sjednocující se lidstvo postoupí dále a výše. Je to představa jednoty, sjednocení zahrnujícího společenské i přírodní procesy. Vesmír chápaný jako evoluce má smysl a cíl, k němuž vede právě vědomé úsilí myslících a jednajících lidí.

Prameny:

[1] Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji (1992) [online]. Dostupný z WWW:
http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/CENMSFL5ZKH1/$FILE/Metod-MA21_06-priloha1-deklaraceUR_0503.pdf.

[2] RIPELLINO, Angelo Maria. Magická Praha. Praha : Argo, 2009. 397 s. ISBN 978-80-257-0191-1.

[3] Projev Václava Havla k 20. výročí sametové revoluce [online]. Dostupný z WWW:
http://ihned.cz/?s1=0&m=frommail&article[id]=39080130.

[4] LIBROVÁ, Hana. Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno : Veronica a Hnutí Duha, 1994. 218 s. ISBN 80-85368-18-8.

[5] Centesimus Annus [online]. Dostupný z WWW:
http://www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/CentesimusAnnus.htm.

[6] ŠMAJS, Josef. Filosofie psaná kurzívou. Rozhlasové ekologické eseje. 1. vyd. Brno : Doplněk, 2003. 114 s.

[7] TEILHARD DE CHARDIN, Pierre.  Místo člověka v přírodě. 1. vyd. Praha:  Svoboda, 1967. 190 s.

[1]     Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji (1992) [online]. Dostupný z WWW:
http://www.cenia.cz/web/www/web-pub2.nsf/$pid/CENMSFL5ZKH1/$FILE/Metod-MA21_06-priloha1-deklaraceUR_0503.pdf.

[2]     RIPELLINO, Angelo Maria. Magická Praha. Praha : Argo, 2009. 397 s. ISBN 978-80-257-0191-1.

[3]     Projev Václava Havla k 20. výročí sametové revoluce [online]. Dostupný z WWW:
http://ihned.cz/?s1=0&m=frommail&article[id]=39080130.

[4]     LIBROVÁ, Hana. Pestří a zelení. Kapitoly o dobrovolné skromnosti. Brno : Veronica a Hnutí Duha, 1994. 218 s. ISBN 80-85368-18-8.

[5]     Centesimus Annus [online]. Dostupný z WWW: http://www.kebrle.cz/katdocs/soc_enc/CentesimusAnnus.htm.

[6]     ŠMAJS, Josef. Filosofie psaná kurzívou. Rozhlasové ekologické eseje. 1. vyd. Brno : Doplněk, 2003. 114 s.

[7]     TEILHARD DE CHARDIN, Pierre.  Místo člověka v přírodě. 1. vyd. Praha:  Svoboda, 1967. 190 s.