Žena v černém

30. 5. 2012

Autor titulu: Susan Hill

Žánr: psychologický, novela

Přebal knihy:

Popis knihy:

Susan Hill, autorka mnoha hororových románů žijící ve Velké Británii se čtenáři tentokrát představuje s románem Žena v Černém. Román, který u nás vyšel již před pár lety, se v současné době těší velké oblibě čtenářů, a to díky svému filmovému zpracování, v němž podává excelentní výkon mladý Daniel Radcliffe alias Harry Potter.

Úvod knihy se rozbíhá mírně. Hlavní hrdina příběhu, Arthur Kipps – starší pán v letech, čtenáři vypráví o svém životě po setkání s ženou v černém. Život má vcelku idylický, občas vypravěč čtenáři jemně naznačí velikost hrůz, které musel kdysi prožít, ale víceméně ho nechá tápat a dohadovat se. Jenže Arthur nechce, aby se čtenář dohadoval věčně, chce se mu naopak svěřit s tím, co prožil, chce najít klid a věřit, že se mu už podobná situace nemůže nikdy zopakovat a tak se čtenáři svěří…

Arthur nás zavádí ve svém vyprávění o několik desítek let zpět, kdy měl ještě před svatbou a pracoval jako mladý právník ve firmě pana Bentleyho. Ten mladého Kippse vyslal na pohřeb paní Drablowové, která byla jejich klientkou. Tak se stalo, že Arthur odcestoval do části Anglie, ve které před tím nikdy nebyl a pořádně o ní ani neslyšel. Je bezstarostný a celé to bere jako příjemný výlet pro zpestření šedavých pracovních dnů. 

Jenže zvláštní věci se začnou dít již při jeho cestě do tohoto bohem zapomenutého kraje. Každý, s kým se dá o zesnulé paní Drablowové do řeči, se snaží vyhnout odpovědi, nebo mu odpovídá nepřímo a snaží se raději rozhovor o této paní co nejrychleji utnout. Arthurovi to začne být divné a čtenáři, samozřejmě, také. Při čtení si kladete, stejně jako Arthur, otázky a divíte se, že je tak těžké nalézt odpovědi. Proč nikdo neodpovídá přímo, co všichni tají? V den pohřbu se Arthur setkává s panem Jeromem, což je agent, který míval na starost pozemkové a majetkové záležitosti paní Drablowové a společně se vydávají na pohřeb. Na pohřbu jsou oni dva jako jediní účastníci, nikdo jiný z vesnice, vyjma faráře, nepřišel. A tehdy Arthur ženu v černém spatřil poprvé…

Když se Arthur zeptal pana Jeroma, kdo byla ta žena, tak se pan Jerome začal nevýslovně třást, celý zbělal a nebyl schopen souvislého slova. Na Arthurovu otázku však neodpověděl. A tak si to Arthur postupně zjistil sám v Domě u Úhořího močálu, kde žila paní Drablowová  a toto zjištění mu nebylo zrovna příjemné…

Anotace románu slibuje „sugestivní atmosféru prastarých anglických sídel, zlověstných opuštěných slatin, hřbitovů a všudypřítomné mlhy, lidské zoufalství a vášně sahající až za hrob.“ Přesto, že anotace není lživá a opravdu to, co slíbila, je v knize dodrženo, tak se mě osobně děj příliš nedotkl. Samotnou mě to překvapilo, protože knize z hlediska jazyku a děje nemám co vytknout. Popisy krajiny a atmosféry byly excelentní, kniha je výborně přeložená, bez gramatických a stylistických chyb. Jenže celé to, podle mě, postrádalo jiskru a čtivost. Do čtení jsem se musela sem tam nutit a děj byl na můj vkus příliš rozvláčný. Chyběl mi tu spád a přistihla jsem se, že se chvílemi i nudím. Jenže dá se vůbec toto viktoriánskému románu vytknout, není chyba spíše ve mně, že upřednostňuji rychlejší děj před popisným viktoriánským románem? Toť otázka!

Osobně si myslím, že nejlepší bude, když si na tuto otázku zodpovíte sami a knihu si přečtete. Pokud se zaměříte na jazyk knihy, tak bude pro vás radost ji číst. Navíc je děj vystavěn inteligentně a nedočkáte se žádného laciného podbízení čtenáři, neboť Žena v černém si neklade za cíl se všem za každou cenu zalíbit. Milovníci akční literatury budou nejspíše při čtení této knihy zklamáni, naopak ti, kteří mají rádi popisy krajin a pozvolna plynoucí děj, budou na výsost spokojeni. Záleží tedy na vás, zda zkusíte změnu a přečtete si román, který vás svou atmosférou zavede do dob staré Anglie. A co když při čtení příběhu budete mít pocit, že se příliš nebojíte? Však si počkejte, co udělá vaše podvědomí, až si knihu přečtete! Třeba se vám pak budou zdát strašidelné sny…

Úryvek z knihy:

Stála několik řad za námi a byla úplně sama, velmi vzpřímená a nehybná. Nedržela ani modlitební knížku. Oblečená byla v té nejtemnější černi, v úplném smutku, dost vyšlém z módy; podle mých představ se takové šaty nosily snad jen u dvora při těch nejformálnějších příležitostech. Musela je vyhrabat z nějakého starého kufru nebo skříně, protože jejich čerň byla přece jenom už trochu vybledlá. Hlavu jí kryl klobouk podobný čepci, který jí stínil tvář. A přestože jsem na ni nezíral, už jen rychlý a letmý pohled na tu dámu mi řekl dost na to, abych poznal, že trpí nějakou hroznou, zhoubnou nemocí. Byla nejen extrémně bledá, ještě víc, než se dalo přičíst kontrastu s jejím černým oděvem, ale také se zdálo, že přes kosti se jí pne jen ta nejtenčí vrstva kůže. Podivně namodrale se jí leskla a oči vypadaly jako zapadlé do lebky.

Fotogalerie

Štítky: Read or Die
Líbil se vám článek?
Stáhnout článek v PDF

0 komentářů

Přidat komentář

Přečtěte si také

Přihlášení Registrace
RSS Facebook Twitter YouTube
Zobrazit standardní verzi webu

Taky děláme

Feedback