Život černobílého jehněte

"Ták a dost, branče! To by už stačilo! Za prvé tě můžeme dát, kam chceme, protože tohleto je vojna. Za druhé už je všechno dávno povolený a vlastně doporučený mně nadřízenými vojenskými politickými orgány a za třetí ty nám tady nebudeš nadávat do rasitů po tom, co tenhle stát dělá pro Kubu a Angolu, ostatní spřátelený africký země a pro černošskou Američanku soudružku Angelu Davisouvou, mladej!!! Jenomže ti náhodou uniklo, tenhle stát kromě velké Rudé armády osvobodilo také několik amerických jednotek. A my nemůžeme riskovat, že si někdo bude myslet, že seš levoboček nějakýho americkýho vojáka odněkud, co já vím, třeba z Mississippi nebo z Texasu. My jsme si udělali analýzy, chlapče, my máme všechno pevně v rukou a o naší Československý lidový armádě si nikdo nebude myslet, že je semeništěm levobočků amerických vojáků odněkud, odněkud, co já vím, třeba z Plzně." 

"Ale, vždyť já se narodil dvacet let po válce a v Praze," řekl Václav udiveně.

"To přece vůbec nevadí, ale lidi by si to mohli myslet, doba je politicky složitá," zařval ještě jednou major Kosina.